Multiumělec tělem i duší, v mých očích především duší – od filmařiny po pozitivní psychologii. Spolupracoval na projektech ve spojení s Preciosou, Debrou, Douglasem či oděvní designérkou Liběnou Rochovou. Mimo jiné zrealizoval uměleckou výstavu z prostředí Pražských fashion weeků pod názvem Sweet Dreams a roku 2019 přišel s uměleckou iniciativou propojit Česko na bázi vděčnosti a radosti projektem Česká vděčnost, který trvá až dodnes. Předešlé léto se společně s výtvarnicí Trang rozhodnul propojit českou a vietnamskou kulturu a stali se manželi. Svým nápadům a projektům přináší vždy prvotní dech, eleganci a rafinovanost. To vše je Jakub Jahn.
Mám tu pro Tebe rozehřívací otázku. Jak vypadá takový běžný den Jakuba Jahna?
Vstávám v brzkých ranních hodinách, mezi pátou a šestou. Začínám den cvičením čchi-kung a medituji. Někdy si dávám snídani, ale někdy zahájím ráno půstem a piju pouze kávu se zdravými tuky. Věnuji se pozitivní psychologii. To, co jsem se naučil v předchozích měsících si zpracovávám do uceleného systému, abych to poté zprostředkoval dalším lidem. Trávím také čas ve střižně, vymýšlím koncepty videí a natáčím materiály pro klienty, kterých si vážím.
Druhá polovina dne je volnější, záleží na tom, co je potřeba udělat. Většinou to jsou schůzky po městě, v dnešní době videohovory. Jedenkrát týdně si se ženou vyhradíme nerušený čas na sebe. Jelikož jsme oba pracovně vytížení, užíváme si chvíle, kdy odjedeme spolu na výlet do přírody. Jsou to ty nejkrásnější okamžiky týdne.
„Skrze umění chci lidi podpořit, aby věřili sami sobě a pracovali aktivně se svým životem.“
O Tobě se ví, že jsi milovníkem umění všeho druhu. Proto se ptám – Co pro Tebe znamená pojem umění?
Na víceletém gymnáziu jsme s kamarády psali poezii a plánovali jsme, jak se staneme prokletými básníky, malovali a fotili jsme. Ve třeťáku a čtvrťáku se mezi nás dostalo divadlo. Na univerzitě jsem studoval dějiny umění a u toho jsem dělal videoart. Subjektivně, umění je pro mě asi to nejsmysluplnější čemu se v životě můžu věnovat. Objektivně, myslím si, že umění metaforicky vyjadřuje skutečnosti, které dělají člověka člověkem.
Kterých umělců si nejvíce vážíš a ovlivnili do jisté míry Tvoji tvorbu?
Těch bude opravdu hodně. Ze spisovatelů určitě Herman Hesse a jeho Siddhartha a Hra se skleněnými perlami – vracím se k těmto knihám v průběhu života opakovaně. Hodně důležitým autorem je pro mě básník a mystik Rúmí, jeho poezie odráží tu nejhlubší pravdu o člověku. Musím také zmínit současnou básnířku Rupi Kaur, z mála umí vytvořit velkou věc. Z výtvarných inspirací se mnou rezonují abstraktní expresionisté Barnett Newman a Mark Rothko. Celkově mám blízko k abstrakci a minimalismu. Kdybych měl jmenovat české výtvarníky, tak bych jmenoval Stanislava Kolíbala a Adrianu Šimotovou, z těch současných určitě konceptuální umělce Kateřinu Šedou a Jiřího Kovandu. Z fotografů třeba Sarah Moon nebo Robert Vano. A samozřejmě miluji také film, třeba Terrence Malicka. Píše pouze situační scénáře, které s herci dotváří na place a to je podle mě úžasná tvůrčí metoda, která otevírá prostor intuici.
Vzpomínáš na nějaký Tvůj umělecký počin, který měl/má pro Tebe hlubší osobní význam?
Pamatuji si dobře skoro na všechny projekty, na kterých jsem pracoval. Jsou v nich obsaženy emoce, které jsem tu dobu prožíval. Popravdě si myslím, že to nejlepší teprve přijde. Dlouho jsem neměl odvahu dělat to, co si myslím, že bych dělat měl. Jeden z těch zlomových projektů je právě Česká vděčnost, protože se v ní sešlo vše, co si umím představit, že bych dělal klidně po zbytek života: výtvarná instalace, konceptuální umění, pozitivní psychologie a aktivní zapojení diváka. Právě to zapojení diváka a jeho “proměna” do spoluautora výsledného díla je pro mě zásadní.
V jaké podobě si rád dáváš rande s uměním? Doporučil bys čtenářům nějaké online rande s uměním v dnešní době?
Asi to není nic objevného, ale velkým uměleckým zážitkem je pro mě čtení knížky nebo sledování filmu. Možná by stál za zmínku webový magazín Nowness, kde se dá objevit celé spektrum umění – design, architektura, tanec, dokument, film. Výhodou je, že tam není u videí reklama, registrace je zdarma a člověk si může vytvářet vlastní playlisty. Co se týče zajímavých filmů, mám rád českou platformu Aerovod, kde mají výbornou dramaturgii.
Na Instagramu jsi pod jedním příspěvkem zmínil, že hranice mezi módou a uměním je tenká. Móda je velkou součástí Tvého uměleckého světa. Jakou hodnotu si myslíš, že mají pro Českou republiku lokální značky a designéři?
Česká autorská móda je podle mého názoru nedílnou součástí české kulturní krajiny. A je to tak dobře. Móda propojuje svět designu a svět umění, pohybuje se přesně po jejich hranici. Myslím, že máme hodně kvalitních designérů a značek, které stojí za pozornost. Mohl bych jmenovat svoje oblíbence, ale raději bych zájemce odkázal na web Pražského fashion weeku, kde se můžou podívat na aktuální kolekce a sami si vybrat módu, která bude nejlépe odpovídat jejich vkusu.
„Móda je výtvarným uměním. Můžeme ji na sobě tvořit a na druhých obdivovat.“
Zajímáš se o udržitelnost módy?
Je to téma, které je nyní velmi aktuální a osobně mi přijde smysluplné omezit spotřebu, vyhledávat dlouhodobě udržitelná řešení a podporovat lokální značky nejen v módě, ale i v jiných oblastech našeho každodenního života.
Několikrát jsi byl také součástí největšího módního týdne u nás. Co Tě baví na tom, být součástí Pražského fashion weeku?
Součástí fashion weeku jsem byl od úplných začátků v roce 2012. Pražský fashion week mě naučil spoustu věcí – jednak jsem se díky němu seznámil s lidmi a umělci, se kterými spolupracuji dodnes a taky jsem se díky němu naučil specifický režijní styl, kdy během natáčení kombinujeme dokumentární a stylizované materiály. Nebýt fashion weeku, tak jsem určitě jiný umělec, a dokonce možná jiný člověk.
Pojďme si popovídat o Tvém nynějším projektu Česká vděčnost, do kterého se mohl zapojit kdokoliv. Lidé z různých koutů České republiky Ti posílali dopisy obsahující jejich osobní vděčnosti. Dále se šířily na sociálních sítích tři výzvy založené právě na radosti, vděčnosti a vychutnávání si i drobných a nepatrných okamžiků v životě. Zapojilo se do projektu množství lidí, které jsi očekával?
Popravdě ne. Doufal jsem, že společně vytvoříme světový rekord a vystavíme tisíce dopisů vděčnosti, ale nakonec nám přišlo něco málo přes 300 dopisů. To mě inspirovalo změnit koncept instalace a vytvořit mnohem komornější výstavu s přesahem do veřejného prostoru. Takže nakonec věřím, že všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.
Uvědomil sis při vytváření České vděčnosti něco důležitého, co Tě třeba i překvapilo?
Určitě. Při čtení každého jednotlivého dopisu jsem si uvědomil, že je náš svět nekonečně bohatý. Každý z nás je něčím výjimečný, unikátní a nese si svůj příběh, který by si zasloužil vlastní film, vlastní knihu. Česká vděčnost mě vlastně ještě více utvrdila v názoru, který již delší dobu cítím a s oblibou sdílím s druhými. Věřím, že každý jeden z nás je umělecké dílo.
Výstava se měla uskutečnit na podzim minulého roku. Tu však překazila pandemie. Kdy se na ni můžeme těšit?
Od jara se objeví fragmenty výstavy ve veřejném prostoru v různých městech České republiky. Poté doufáme, že budeme moct otevřít i instalaci v galerii, která by měla vernisáž na státní svátek 28.10. 2021.
Myslíš si, že dnešní generace mladých lidí má v sobě dostatek potenciálu, víry a odhodlání, vést kulturu a umění směrem, který bude Českou republiku vzájemně proplétat a spojovat?
Nepochybuji o tom, že mezi mladými lidmi je hrozně moc potenciálu. Teď je jenom otázka, jestli ten potenciál dostane šanci se projevit, anebo bohužel vyšumí do ztracena. Líbí se mi, že odborníci na marketing nedávno definovali na sociálních sítích nový trend. Jedná se o mladé lidi, které spojuje společný jmenovatel ohleduplnosti k druhým i naší planetě, říká se jim poeticky “kindness keepers.” Takovým lidem neskutečně fandím a rád bych s nimi spolupracoval.
Také se o Tobě ví, že se věnuješ pozitivní psychologii a své poznání šíříš dál do světa. Na Instagramu máš první příspěvek z roku 2016 týkající se meditace. Byl tento rok milníkem, kdy ses začal aktivně zajímat o pozitivní psychologii?
V té době jsem se začal intenzivně zabývat způsoby, pomocí kterých může každý z nás rozvíjet svůj potenciál. Pozitivní psychologii jsem objevil a začal aktivně studovat chvilku potom, na začátku roku 2017. Musím přiznat, že od té doby je pro mě doslova každý rok přelomový v tom, že se dozvím něco podstatného o sobě a způsobu, jak přemýšlím a jak se vztahuji k druhým lidem a vlastně i celému světu, ve kterém všichni společně žijeme.
Kdybys měl vyzdvihnout hlavní pilíře pozitivní psychologie, které mohou být současně stavebními kameny každého z nás, jaké by to byly?
To je krásná otázka. Kdybychom se je snažili pojmenovat velmi konkrétně, tak si myslím, že nejdůležitější je vděčnost, nebo jinými slovy “orientace na pozitivní zkušenosti v našem životě”. I když se kolem nás přirozeně děje i spousta špatných věcí, tak je důležité nezapomínat na ty dobré skutečnosti, které nám často přijdou samozřejmé. Další důležitou složkou jsou naše vztahy. Vztahy jsou podle mnoha vědeckých studií klíčové k tomu, abychom se cítili šťastní. Každý z nás by měl mít alespoň jednoho člověka, kterému může zavolat klidně ve dvě ráno a svěřit se mu. Poslední důležitý pilíř bych nechal otevřený, každý z nás je individuální a potřebuje v životě trošku jinou kvalitu – pro někoho to může být meditace, pro někoho jiného usilování o dosažení velkých cílů, pro někoho dalšího sport nebo třeba dostatek času pro rodinu.
Na co se v nejbližší době nejvíc těšíš a jaké Tě čekají projekty? Můžeš nám prozradit?
Zrovna natáčíme taneční film pro Národní divadlo a soubor Laterny magiky. Máme skvělý tvůrčí tým a budeme natáčet přímo v prostorách Nové scény, kterou bychom chtěli ukázat jako živý organismus a oživit ji pomocí tanečníků a projekcí. Současně se také moc těším, až dojde na site specific instalaci České vděčnosti v ulicích po Česku.
Otázka na téma měsíce – Štěstí
Jaký moment se Ti vybaví, kdy ses cítil nefalšovaně šťastný?
Děkuji za poslední krásnou otázku. Jsou to všechny okamžiky v přítomnosti mojí ženy. Na konci dne si vyhradíme náš čas, kdy jsme jenom tak obyčejně spolu, večeříme, díváme se na filmy nebo si říkáme hloupé vtipy a děláme si sami ze sebe legraci. To jsou okamžiky, kdy jsem šťastný a cítím vděčnost, že ji mám a že spolu můžeme být.
Zdroj fotografií: Archiv Jakuba Jahna
