Zpátky do sedla

Zpátky do sedla editorial
1. 9. 2020
Petra Jelének

Déšť bubnuje do oken, parapetů a na ulici se tvoří malé potůčky. Je to jeden z těch dní, kdy si na sebe rozhodně nevezmete bílé boty, ale cítíte se tak nějak, svěže. Ale ještě je všechno to v pořádku, protože podzim nezačne dokud si vy sami nerozhodnete objednat horkou kávu a cítit se díky tomu bezvadně.

Se zářím mám spojený ten pocit ze školních let. Pocit, který nezažijete ani na narozeniny. Jako kdybyste za ty dva měsíce léta o rok zestárli, jako kdyby jste po červenci a srpnu najednou byli moudřejší a měli za sebou něco, co nikomu neřeknete, ale budete se potutelně usmívat pokaždé, když někdo uplynulé léto zmíní.

Letošní podzim cítím ale obzvláště plný výzev. Čekají nás změny.

Probouzíme se po létě a stojíme na prahu něčeho nového. Nikdo z nás, netuší, co vlastně, ale něco to bude. Teplé dny skryly všechny výzvy, před kterými jsme jako společnost stála a teď, je pomalu opět odkrýváme, jako staré rány.

Stojíme před něčím velikým a ani já, ani lidé moudřejší než já, nikdo nevíme, co to je. Jediné, co je jisté je, že je to nevyhnutelné. Proto polkněme strach z neznámého, překročme ten pomyslný práh, co před námi leží, osedlejme si imaginárního koně a bojujme statečně. Je na nás každém, aby odhalil své hodnoty, kterým věří a naučili se za ně postavit. Je na nás rozhlédnout se kolem, pospojovat si vše a vybrat si cestu zodpovědnosti – a nebo taky ne. Je. To. Na. Nás. Můžeme během dne změnit celý svůj život, během týdne dobydeme svět.

Když zůstaneme u spojení se školními léty, stojíme teď jako společnost poté, co jsme opustili devátou třídu, před nástupem na střední školu. Už trochu umíme číst, počítat a uvědomujeme si věci v širším měřítku, učíme se být zodpovědní za naše činy. Střední škola může být buď to nejlepší, co vás v životě potká nebo nejhorší. A to všechno je na nás všech.

silné ženy černobílé
Vogue z roku 1951

Bude nám všem v redakci ctí být u vašeho nasednutí na koně. Začneme pozvolna, ale slavnostně vám zde slibuji, že na konci tohoto bláznivého roku a přelomu desetiletí, budeme všichni silnější, moudřejší a oslavíme to společným přípitkem!

Dáme Brunch? 

Podpořte nezávislou tvorbu, kvalitní texty. Pozvěte nás na kávu. (1 EUR = cca 25 Kč)

Další

#46: Milostný dopis

#46: Milostný dopis

Píšu ti v květnu, v měsíci, kdy prvního máje předstíráme, že rozumíme romantice. Kdy se city redukují na pusu pod rozkvetlu třešní a bonboniéru, kdy se láska stává komoditou měřitelnou v cenách večeří při svíčkách. Ale ty a já víme, že láska je něco jiného. Něco...

#46: Zase živá (?)

#46: Zase živá (?)

Existuje jeden konkrétní moment na jaře, který nejde přesně pojmenovat, ale myslím si, že ho každý zná. Není to první sluneční den, ani ten, kdy jsem odložila kabát. Je to spíš okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem přestala čekat. Že někde cestou mezi lednem a...

#45: Vidět a být viděn

#45: Vidět a být viděn

Březen mě vždycky trochu dezorientuje. Ne nutně nepříjemně, spíš jako když se probudíte v cizím pokoji a chvíli nevíte, kde jste, ale postel je pohodlná a světlo oknem přívětivé. Jaro přichází a vzduch se mění. Jako by někdo zvedl těžkou deku z celého města a lidé...