#hygge  #slow  #životnístyl 

Ráno. Co mě zase čeká? Kyselé obličeje v tramvaji, bez náznaku úsměvu, dobré nálady. Já vím, lidi choděj do práce, mně se ráno taky nechce. Pár lidí kouká do knížky, valná většina do mobilu, zbytek netrpělivě vyhlíží svou cílovou zastávku. Jdou pozdě? Jsou znechucení ze smradu v tramvaji nebo dalších dopravních prostředcích. Zkouší, jak dlouho vydrží se zadrženým dechem pod vodou. Asi trénink na potápění. Bože ať už jsem venku. No jasně, ještě začne řvát tohleto mimino. Jako by nestačilo, že jeho o ne moc starší brácha doteď žvatlal. “Tohle auto je červené, tohle modré, tohle zelené, tohle žluté, jéééé, tři červené za sebou, tramvaj, houká, sanitka, stojíme….!” Copak se dá v tomhle kraválu soustředit?

Kolikrát, když takhle ráno sama jezdím, říkám si, co se těm lidem honí v hlavě. Závity pracují a já splétám nejrůznější scénáře jejich životů. Vymýšlím ty bláznivější historky a představuji si, kde asi pracují, co je ten den čeká, kde bydlí. Půjdou večer do divadla? Co budou mít na oběd? Nebo jsou zastánci krabiček? Dokážete si představit, že můj výraz obličeje asi nebude nejkyselejší, kolikrát se přistihnu s úsměvem od ucha k uchu. “Čemu se tlemíš?” setřel mě jednou jakýsi nerudný pán. Nereagovala jsem na něj, tedy nahlas ne, ale v hlavě už mi ze všech stran myšlenky a představy, co se mu asi mohlo stát, že je takovej protivák. Přebral včera? Kocovinka?  Nebo se rozvádí? Nebo ho vyrazili z práce? Nebo třeba nevyšel los, když vsázel na výsledek 3:1, ale jeho oblíbený fotbalový tým prohrál. 

zdroj: archiv autora

Dřív jsem taky v tramvaji nemívala nejlepší náladu, proč bych se měla na ty lidi tvářit příjemně, když oni sami mají místo obličeje citron? Proč bych si měla v tramvaji číst? Prostě dám špunty do uší a nevnímám. To je můj svět a nikoho do něj nepustím, rozhodně ne ráno a v metru. Jenže jakmile začnete ráno tím, že se uzavřete do sebe, táhnete se to celý den a člověk je příjemnej jak tříska v ř…víte kde… Štvou vás věci, blbosti, stěžujete si na svět, všechno je špatně, nikdo vás nemá rád. Proč zase já, proč se všechno zlo děje mě. Jenže pak si všímáte, že tím štvete jiný lidi a co víc, oni chytají vaše móresy. Špatná nálada se najednou šíří rychlostí koronaviru a zdálo by se, že není cesty zpět. 

Pak začnu přemýšlet, jak tomu zabránit. Nechci, aby se lidstvo touto strašlivou náladovostí nakazilo a utopilo se v ní. A tak se zamyslím a říkám si, co by se dalo dělat jinak. Jsou moje problémy opravdu ty nejhorší na světě? Musím být tak negativní? Vždycky jsem byla veselá holka a teď? Vrásky na čele z mračení a neustálý výraz “opovaž se na mě promluvit”. Vždyť na světě není tak špatně, vždyť to ten kluk nemyslel vážně, jen si ze mě střílel a provokoval. Ten zkoušející mi určitě nechtěl dát trojku (haha, tak tady to neplatí :D). To dítě v tramvaji nebrečí schválně, prostě mu rostou zuby. A ti turisté z Itálie a Španělska smějící se hodně nahlas v tramvaji? Bože, tak je to ohnivější národ, jiná kultura. Prostě jsou rádi, že poznávají svět a Česko je tak krásná země. Taky jsem z ostatních zemí a měst unešená. 

zdroj: archiv autora

No a tak si začnete léčit myšlenky. Začnete v hlavě (všechno je v hlavě, ano, zní to jako klišé, že?) a projeví se to všude. Pomalu, ale jistě. Neříkám, že teď bych skákala radostí do vzduchu (ono, když se mačkáte v socce, tak to ani nejde, haha), když někdo začne hulákat nebo když trčím v zamrzlé a vydejchané tramvaji a zrovna celkem spěchám. Jasně, že mám taky den blbec a zkaženej den a nechci se smát. Ale moje problémy jsou prd problémy oproti tomu, co řeší lidi po světě. 

Chci tím říct, že je super jen tak koukat z okna a užívat si ranní sluníčko a paprsky dopadající na váš obličej. Přemýšlíte si, co hezkého vás ten den čeká, ale i co ne moc příjemného, protože svět a život není o tom, že se dějí jen hezké věci. Vlastně by to byla nuda. Je přece fajn, sem tam čelit nějaké výzvě, protože když se z toho dostanete, tak to člověka posílí. A když ne? No tak to vyjde příště.    

Ono tady to denní snění je vážně super. Nevím, jak vy, ale já si sny v noci moc nepamatuju, a když už jo, tak jen ty děsivé a depresivní. Ale takové denní snění, tam máte mozek v akci a šrotují vám tam super věci, protože vy jste pánem toho, co se vám v hlavě bude odehrávat. A tak si sním ve dne, v tramvaji, v práci, někdy během schůzky, nebo když jdu pěšky z práce domů, do kina, nebo za kamarády. A to je pro mě takový hygge. Moje vnitřní pohoda, spokojenost, totální chill. A nepotřebuju k tomu ani vždycky mít deku (kde mám deku? aha, zas mi na ni kydla horká čokoláda, do pračky s ní!), ani kafe (aha, nepiju, tak čaj),  ani čokoládu (kecám, mňam, čokoláda). Neřídím se pravidly hygge, ale tohle slovíčko se mi celkem hodí po jednoduché a výstižné pojmenování životního stylu. V zimě jasně, ráda se “zachumlám” do hřejivého plédu, uvařím si čaj nebo kakao, zapálím vonné svíčky a čtu si, nebo koukám na film a nebo se vykloním jen tak z okna a pozoruju, jak padá sníh (ačkoli, haha, v Praze?) a nebo vyhlížím vlak, co mi v pravidelných intervalech projíždí pod okny. 

zdroj: archiv autora

V létě moje hygge představuje určitě paddleboard. Tam jsem se fakt našla! Stojíte si na tom prkně, v ruce pádlo a jedete si jak královna vod (nebo král) a užíváte si mírného vánku a té totální svobody. Poněvadž bydlím přímo pod Vyšehradem, tak totální relax představuje to, že vyběhnu nahoru do kopce a usedám s knížkou na zídku a čtení prokládám koukáním do dálky, do nekonečna až za obzor. Někdo by to nazval “čuměním do blba”, ale já pozoruju západ slunce nad Podolím, kroutící se Vltavu a přístaviště a v něm kotvící lodě a představuju si, že támhle ta s nápisem “Pohoda” je moje a já s ní budu brázdit vody. Moje snění přeruší mladý pár turistů, žádající o fotku se západem slunce. “Of course, no prob”, seskakuju se zídky a dovolím jim, aby mi ukradli kousek toho krásného západem slunce zbareveného nebe. “Just move slightly to the left, perfect, now you have it”, a mají to tam i s tím super nebem. S radostí v očích odcházejí a já se stejnou radostí sedám na zídku a čumím a jsem spokojenější a šťastnější než Dánové.