#deník  #fotbalista 

Ticho. Nekončící, dlouhé a táhnoucí se ticho. Úplně vidím ta poetická moudra, jak je skvělý najít někoho, s kým můžete mlčet.

“Mohu Vám dolít ještě skleničku a dezert?” ptá se číšník sbírající zbytky naší večere. Výborné večeře.
“Dala by jsi si ještě?” usměje se můj doprovod. 
“Asi ne, děkuji” oplatím úsměv.‭
“V tom případě je to takhle zatím v pořádku.” oznamuje číšníkovi, který s pokývnutím hlavy mizí z našeho dohledu, čímž nastalo opět ticho. 

To jsou snad opravdu pouze dva typy mužů?

Ti egocentričtí a ukecaní a pak ti plachý a tichý? Nevím teď co je lepší. Ale kdo by mohl čekat, že zrovna pohlednej fotbalista, modrookej blonďák a současně Ital, bude tak tichej? Tichej Ital? Neukecanej fotbalista? To neni možný. 

Beztak to byl podivný Halloween. Nejprve extrémní a nesnesitelný herec egocentrik a pak tenhle na první pohled osvěžující a milý fotbalista. Osvěžující v tom smyslu, že nemluví příliš o sobě. Až teď na naší třetí schůzce mi ale začíná docházet, že to bude spíš tím, že nemluví vůbec. Něco ale přeci musí fungovat. 

Až na to jak je tichej, je vlastně fajn. Teda, bere mě na jídlo kdykoliv mám hlad a jako milenec je taky fajn. Nebude z toho kdovíjaká láska, ale na tu stejně nejsem. Masochistická závislost akorát. To v životě nepotřebuju, díky. Ale tak když už, tak láska přeci prochází žaludkem, ne? A jeho výběr restaurací je absolutně v pořádku.

Jenže to ticho. Čeho je moc toho je příliš.

Co člověka rozmluví? 
Hahaha vodka. 
I když počkat… to by mohlo fungovat. Parta hipsterů kolem mého ex pořád mluví o podniku, kde míchaj silný koktejly… sakra jak ten se jmenuje… podle nějakého mého oblíbeného někoho… hm… Bukowski! Jasně Bukowski je to. A jestli ho neopiju pořádně tam, tak už nevím.

“Mám nápad, kam bychom mohli teď zajít.” prohodím rádoby nedbale, ale fotbalistovi očividně neuniklo mé nadšení z nově nabyté naděje, že přeci jen neusnu dříve, než se dostanu domů.  
Usmál se na mě a chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole. “Kam to bude?” 
“Znáš nějaký Bukowski bar?” 
“Vůbec.” 
“Taky ne, ale slyšela jsem, že je to tam super a mají tam koktejly! Vyzkoušíme?” 

Po zaplacení jsme se vydali z krásného, zářivého a luxusního Soho do zaplivané Žižkovské tmavé uličky. Jak kdyby takovéhle změny reprezentovaly celý můj život. Holt vše musí být v rovnováze. A jakožto krysa podle čínského horoskopu si dokážu udělat pohodlí všude. 

K našemu údivu byl ale bar plný veselých a sympatických lidí. Hipsterů i nehipsterů. Ulovili jsme si akorát dvě barové židličky. 
“Co si dáš?” 
“Já to vidím zatím na obyčejný gintonik, ale tobě hele jestli můžu doporučit, dej si zdejší long island iced tea, prý ho tady mají nejlepší široko daleko.” usmívám se a doufám, že mu nedojde, proč mu nutím nejsilnější drink jaký zde mají. Jako kdybych ho chtěla znásilnit a potřebovala ho nejprve opít aby se nemohl bránit. 
“No dobře, když to říkáš, budu ti věřit.”

Nevím, zda to bylo tou uvolněnou atmosférou kolem, těmi lidmi, místem na baru nebo míchají opravdu magické drinky, ale skutečně se nám po úctyhodné půlhodince podařilo navázat konverzaci delší než 5 minut.

Po druhém drinku – jeho – se to již trochu ale začalo schylovat k monologu – jeho.
A po třetím drinku to byl už skutečně pouze monolog.

S přibývající hladinkou alkoholu v krvi je pro mne snazší ignorovat lidi typu “já-já” a možná proto u mne vždy ta skupina výše uvedených egocentriků vždy převládala, ale v tomto případě jsem podcenila hluboko dřímající italský temperament.
Během jeho vyprávění o… fotbale? Ne, NewYorku… ne, Itálii… vždyť je to fuk… se na mě soucitně podíval muž sedící u stolku za fotbalistou a vstal, že půjde asi na záchod. Bohužel, udělal osudovou chybu, že mě poplácal po rameni, když kráčel kolem nás.

“Hele frajere, děláš si srandu?” vyletěl fotbalista, čímž narušil Bukowskiho uvolněnou atmosféru.
“Co?” otočil se muž kterého teď fotbalista držel za rameno.
“Ona je tu se mnou.”
Téměr celý podnik utichl a barmanka s opřela o bar kousek ode mě a se zájmem se koukala, co se bude dít.
“Já jen jestli se slečna s tebou už trochu nenudí, kámo.” zubí se cizí muž.
“A prosil se tě někdo o něco? Myslíš, že si můžeš osahávat cizí holky. Myslím, že ti to nedovolila, debile…” načež fotbalista přešel do italštiny a začal chrlit neskutečnou rychlostí zvláštní slova, která byť zněla celkem hezky, dle výrazu muže, který je vypouštěl asi hezká nebyla.

V té chvíli se ke mne barmanka naklonila “dáme mu ještě jeden long island a uvidíme co to s ním udělá?” mrkla na mě šibalsky.