27.10.2018

Sedím v Louveru a už začínám nervózně pokukovat po telefonu. Fotablista píše, že už je na místě, tedy v baru přes ulici. A já tu sedím s excentrickým hercem, který si dal ještě dezert a pořád povídá. 

“No tak přijď klidně i s maminkou a já vám ukážu divadlo.” usmívá se samolibě. 

Kde ty jsi? Píše fotbalista. Měla jsem si dát větší časovou rezervu. Vlastně jsem to mohla čekat. Proč mě vlastně napadlo dát si rande s dvěma muži v jeden večer? Oba jsem je potkala ve stejný den, vlastně mi to přišlo jako dobrý nápad. Potkala jsem je zhruba před čtrnácti dny. 

Byl Halloween a rok 2014, tedy rok kdy ještě spoustu lidí nebylo připravených na Halloweenské kostýmy v ulicích. Takže ani na můj kostým – pomaluju si obličej bílou barvou a budu třeba za ducha – nebyl nikdo v tramvaji připravený. Šli jsme s E do La Loca, kde měla být halloweenská party. Je to hotel a zároveň hudební klub na jehož otevření jsme spolu loni byly. Ačkoliv na ulicích, aby jste kostým pohledali, to místo žije. Nespočet zombíků, čarodějnic, lebek. Nic originálního, ale já jen s bílou barvou na obličeji a roztrhanými šaty jsem z toho dobrý pocit neměla. 

Po čekání půl hodiny ve frontě na bar jsme snažení s tím místem vzdali. Proč se taky přemáhat. Populární hudba je na náš vkus až moc populární. Zamířily jsme tedy do Techtle, kde podle E budou “když nic tak aspoň pěkný týpci”. A tak jeden duch a jedna Wednesday Adamsonová opustily jednu halloweenskou párty, kde nejvíc děsivá byla fronta na bar, což může znamenat skutečný horor. 

Co se mužů týče měla E pravdu. Sedli jsme si s prvním drinkem a tím upoutali pozornost první skupinky. Banda asi po čtyř, ale kdo by to počítal po pozření alkoholu. Přisedli si k nám a mluvili. Hodně mluvili. Byl tam nějaký údajný herec Martin. Soudě podle jeho excentričnosti bych tipovala, že to nebyl moc dobrý herec. Přinesli tři lahve šampáňa.

Excentrik se posunul blíže ke mě. 
“Jsem si všiml, že ty máš nějakou masku jo?”
“Jojo”
“Já úplně zapomněl, že je Halloween, jsem si taky měl pořídit nějaký kostým, teď už to nestíhám, co?”
“Proč by ne.”
“Tyjo ale heleď za to ty jako jsi?”
“Mmm nikomu to neříkej, ale vlastně ani nevím, prostě jsem bílá, jako duch.”
Zasmál se. “Dá mi duch svoje číslo? Třeba si to rozmyslíš a chtěla by jsi mi napsat až si vymyslíš lepší masku”
“Tohle je dobrá maska.”
“Tak já bych ti třeba pomohl”
“Tohle je dobrej kostým a zítra už žádnej kostým potřebovat nebudu.” “Heleď heleď zase tak zoufalej nejsem, nepsal bych ti hned zítra.”
“Takže bys mi pomohl s kostýmem na další Halloween?”
“No ale trošku dřív.”
Z konverzace nás vyrušil jeho kamarád, který nám ukazoval prázdnou lahev. 
“No a co je?” 
“Ona to celý vypila sama.” ukazoval na mojí kamarádku, která se tvářila značně uraženě, že si ta živá bytost vůbec dovolila něco takového říct.  Herec se na mě podíval zpět. “Takže teď mi ho musíš dát prostě.”

Poté, co jsme jim pomohly s dopitím i zbylých lahví, odešli pryč. Jestli je halloween svátek strašidel, tak pro nás byli strašidla oni, pokaždé, když promluvili a pro ně jsme byli Halloween my, jelikož jsme jim značně uvolnili místo v peněžence. 

Když sedíte dvě holky samy u stolečku, je nad váma obrovská zelená šipka s nápisem “tady je volno” takže vždycky si někdo zkusí přisednout.  Najednou k nám přišla dvojice mužů, kteří byli v porovnání  předchozími milí. Nemluvili přiliš a byli to vcelku sympaťáci. Bavili jsme se s nimi, šli jsme všichni tančit, pak odešli pro koktejl.

“Tyjo on má přesně výraz a chování jako můj ex P chápeš to? Je to taková blonďatá verze P.” smála jsem se.
“No a ten druhej? Přesně jako můj ex, ale teda vzhledově, ale hrozně mu je podobnej.”vykulila na mě oči E.
V tom se oba vrátili. Blonďák mi podal skleničku a s přimhouřenými oči nejspíše ve snaze vykouzlit svůný výraz se ke mě naklonil “co si tu šeptáte?” “Ale že tvůj kamarád vypadá jako E ex” zasmála jsem se.
“A já nevypadám jako nikdo?” Už jsem v natolik opilém stavu, že je pro mě příliš vyčerpávající lhát, tak jsem se s ním začala líbat. Zdá se, že ho moje odpověď ani tak nezajímala.

Později mi napsal jak blonďák ze kterého se vyklubal fotbalista, tak excentrický herec. A proto tu teď sedím a snažím se aplikovat vylučovací metodu a už teď tuším, že excentrika už víckrát nedám. Tím spíš bych si měla pohnout.
“To tiramisu je fakt dobrý, pořád nic nechceš?” 
“Ne, děkuju, heleď já už budu muset jít, už mě nahání máma, slíbila jsem jí, že za ní po večeři přijdu.”
“Jo, jo dobře.”

Seběhla jsem dolů na ulici a běžela do baru naproti. 
“Ahoj, se omlouvám za zdržení, musela jsem čekat na další tramvaj.” usmívám se na fotbalistu.
“V pohodě.” dal mi pusu na přivítanou. 
Moc nemluvil, což byla příjemná změna. Dali jsme si víno a když začali hrát moji oblíbenou písničku, šli jsme tančit, pak jsem se nechala doprovodit domů, akorát včas, protože do baru vešel excentrik. Viděl mě, já viděla jeho, bylo jasné, že za ním do divadla nepůjdeme.