#dospělost  #měsíczměn  #přátelství 

Když jsem odcházela v páté třídě ze základky na gympl, se všemi jsem se loučila a slibovali jsme si, že se toho přeci zas tolik nezmění, furt se budeme kamarádit. A pak to nějak vymizelo a když se náhodou po několika letech poznáme, děláme, že se neznáme. Pak jsem zase z gymplu odcházela na střední. Seděli jsme nad nealkoholickým mojitem (myslím) a slibovali jsme si, že se budeme vídat dál. No… nevyšlo to úplně se všemi, se kterými jsem si to slíbila. Teď jsme se zase potkali na třídním srazu, bylo to super, navázali jsme tam, kde jsme skončili, aktualizovali si na sebe kontakty a slíbili si, že se zase uvidíme,… ještě jsem se s nikým nepotkala.A nakonec poslední zvonění na střední škole, všichni jsme se opilecky objímali a slibovali si, že tenhle kontakt nikdy nevymizí. Ačkoliv nevymizel úplně, omezil se však na občasné potkání se v baru a několik zpráv o tom, jak se máme, co děláme a jak se určitě někdy sejdeme pořádně. No a tak ustalo období, kdy se přátelství tak nějak stávalo samo. Najednou to vyžaduje větší snahu.

Jak vznikalo přátelství do dvaceti?

Nevím jak vy, ale já osobně si nesu největší počet přátel ze střední školy. Ano, také jednu kamarádku ze základky a pár přátel z gymplu a nakonec jednoho kamaráda z vejšky. Ať chceme nebo ne, ve škole trávíme nejvíce času a tak nějak se z těch lidí kolem stane naše druhá rodina. Proto je velice důležité, si vybrat školu, kde vám bude s těma lidma fajn. Nestydím se za to a necítím se jako odpadlík, když jsem odešla v půlce gymplu do prváku na střední. Prostě jsem se tam necítila dobře a střední mi pak nadělila dvojnásobně větší přátelství než jsem do té doby poznala. Tak jsem si našla partu se kterou jsme mohli chodit každý druhý den do barů. A tam jsme se zase seznámili s dalšími lidmi, ze kterých se mi stali velice blízcí přátelé. Máte času dost, krom toho že se vídáte každý den ve škole a pak po škole a o víkendu než aby jste ho proseděli doma, chodíte s nima ven. Každou volnou chvíli si píšete, co úžasného a dobrodružného se vám zrovna děje, na co myslíte a nebo jen blbnete ve skupinovém chatu. Přátelství jen květe bez jakéhokoliv většího přičinění.

zdroj: Friends

Ale pak vám je dvacet…

Možná ještě studujete, takže to na vás neplatí, ale pokud jste se rozhodli postavit na vlastní nohy, přijde problém. Po maturitě jsem se rozhodla odstěhovat se do vlastního bytu, kombinovat studium na vysoké spolu s prací a k tomu jsem si (z čistého rozmaru) pořídila přítele. A každý si najednou začal žít vlastním životem. Skupinové chaty začaly umírat a v životě se přestaly dít zajímavé věci, o které by jste se museli 24/7 dělit se svými přáteli. Občas se sejdete a připijete si na to, že to odteď bude zase jako dřív, ale to už prostě nejde. Přes týden jste všichni v jednom kole a o víkendu jste rádi, že jste rádi. Navíc musíte občas navštívit i své rodiče a prarodiče nebo nějaký čas věnovat nějakému tomu romantickému životu.

Kombinovala jsem pracovní, společenskej a romantickej život tak dlouho, dokud mi nedošlo, že to všechno kombinuju.

Jak si hledat přátele v dospělost

Nejprve pro mne bylo absolutně nepochopitelný, jak si vlastně člověk může najít “nové” známé a možná i přátele. Tak třeba v práci mi to nikdy nešlo. Buď jsem ty lidi nemohla vystát ani tam, natož pak ve svém volném čase. Nebo jsem zjistila, že si spolu rozumíme právě jen na tom pracovišti a jinak je to velice trapná interakce – pokud se včas rychle neopijete, někdy ale ani to nepomáhá. Navíc, jsem introvert, takže rady typu “jděte na nějakou lekci nebo kurz a seznamte se tam” jsou pro mě absolutně tabu. Ano, byla jsem třeba na kurzu v módním institutu a dokonce z toho byly nějaké follow na instagramu i přátelství na facebooku, ale jakmile jsme se rozešli, nikdy jsme se neviděli a ani jsme si nikdy vlastně nepovídaly,…Navíc, jsem introvert jak online, tak offline. Na sociálních sítích jsem byla vždycky spíš ten, co na facebooku nemá absolutně žádnou interakci a na instagramu jsem spíše přidávala věci než abych si s někým psala nebo nedej bože někomu cizímu něco komentovala. Všechno se změnilo, když jsem sebrala odvahu a napsala na facebooku příspěvek, kde jsem hledala někoho na networking. A najednou jsem potakala Verču, která mne neustále přesvědčuje o tom, že vlastně teď není nic jednoduššího než se seznámit online.Ačkoliv stejně spíš víc fandím seznamování se po barech, tak z časové úspornosti to seznamování se online vlastně nezní tak úplně špatně. A v dospělosti pochopíte, že je čas prostě proti vám, takže je to vlastně i cesta nejmenšího odporu.

zdroj: Friends

Udržování přátelství

To už taková legrace není. Protože prostě neni čas. Ale co jsme to za lidi, když si neuděláme ani čas na své přátele? Časové vypětí a celá ta dospěláckost jakoby nebyla dělaná na to, abychom si mohli vytvářet a udržovat přátele. Což mi připomíná nějaký citát, který jsem viděla někdy nedavno na instagramu: “Dospělácké přátelství je, když si slíbíte, že si zavoláte a pak si napíšete po 3-4 dnech aniž by si to kdokoliv z vás bral osobně.” Holt už to není sranda, takové přátelství vyžaduje už nějaké úpravy a to může být těžké, komplikované a matoucí. Ale není to podmínkou.

K dobrému přátelství jsou zapotřebí tři věci: musíte se po čase stráveným spolu cítit dobře (ani vyčerpaně, ani mít výčitky), vídat se nějak pravidelněji (i kdyby to bylo jednou za měsíc, nebo jednou za čtrnáct dní) a nakonec být k sobě naprosto upřímní a sdílet i naše slabosti. Pokud ani jedno z toho nesplňujete, bohužel, vaše přátelství nemá šanci na úspěch, přehodnoťte své priority. mohou to být vaši známí z práce, známí, co se jim ozvete když chcete jít do kina. na konzert nebo do klubu. Zkrátka jen takoví povrchoví přátelé, ale i ti jsou velice důležití.

Pak jsou tu ti, kteří jsou tu vždy pro vás a vy jste tu vždy pro ně. Dospěláckej život nedospěláckej, jakmile splňují tři výše uvedené podmínky, není co řešit. A takových přátel je opravdu pomálu. Už neplatí to co na střední nebo když jste byli děti. Jakmile se stanete dospělými, přátele (skutečné) spočítate na prstech jedné ruky. Jasně že tato přátelství nejsou perfektní. Možná ty pravidelné schůzky trochu pokulhávají, ale vždy se podaří začít tam, kde se předtím skončilo.

Nerada takto kategorizuji své přátele, obzvláště když je mám všechny ráda, ale v určité etapě života je to nezbytné. Obzvláště, když si pak jako dospělí držíme ve svém životě “přátele”, kteří nám více berou než dávají. Možná ze strachu, aby nám někdo zbyl. Možná protože nemáme čas najít si přátele nové. A nebo si to ani neuvědomíme, ale i v takovém případě, je lepší nechat toho druhého jít. Omezit na chvíli kontakt a pak se uvidí.
Naše cesty se rozcházejí a někdy nás zase svedou dohromady, až budeme vyspělejší a víc připravení. A někdy je prostě čas nechat jít.