#manželství  #měsíczměn 

Dnes se slaví mezinárodní den manželství. Přijde mi, že v této době je už nějaký mezinárodní den téměř všeho, takže den manželství už není ani tak moc překvapivý. Ale jak to v dnešní době s manželstvím je? Je to nutnost, přežitek nebo jen podpisy na papíru? Nebo je to naopak stále něco, po čem touží nejedna dívka, která čeká na toho pravého, se kterým to prožije?

Myslím, že je to hodně individuální téma. Dříve bylo manželství něco, co bylo v podstatě nezbytné, pokud jste chtěla žít s nějakým mužem ve vážném svazku, zejména pokud bylo v plánu mít děti. Sice to mohlo být někdy až trochu nucené, na druhou stranu ale zodpovědné. Žena věděla, že bude mít vedle sebe oporu a nebude na vše sama, rozvody moc v módě nebyly. Tohle bylo prostě normální, a to ještě za doby našich rodičů. V jiných dobách či zemích byly a jsou sňatky předem domluvené, aniž by se ti dva znali. To už je tedy o dost horší, když za Vás rozhodne rodina, koho si vezmete, aniž by se Vás zeptali, zda s tím vůbec souhlasíte.

Teď je vše celkem jednodušší. Páry spolu žijí, s dětmi nebo bez nich, aniž by byli svoji, stejně tak žijí i páry stejných pohlaví. Někdo, kdo je více konzervativní, na to kouká trochu skrz brýle, ale myslím, že určitě není nutnost, být manželi. Pokud se dva lidé mají rádi, je to určitě hlavně o vzájemném pochopení, lásce a souhře, ne o papíru.

Na druhou stranu, já osobně se vždy těšila na to, až jednou budu muže, se kterým budeme vědět, že spolu chceme zestárnout, že ho budu moct oslovit slovem manžel. Nemyslím si, že tím že bude svatba se budeme mít víc nebo míň rádi, ale přijde mi to jako takové zpečetění toho vztahu. Já osobně se na to už moc těším.

Hodně důležité ale je, aby vztah i po uzavření manželství vzkvétal a rozvíjel se, aby se nezastavil na tomto „vrcholném bodě“ a nezačal chátrat. Příkladem je přísloví, které úplně nesnáším a to je – „Jako manželé po 20 letech.“ Samozřejmě se tím vždy naráží na nějaký znuděný pár, který už pomalu neví, co se svými životy. Ale proč?? Myslím si, že právě naopak to vědomí, že jsem s někým, koho miluji a plánujeme spolu být po zbytek života je dostatečně motivující k tomu, aby ten vztah neuvadl, to je přece škoda. Proč by se po letech měla vytratit láska a vášeň a nahradit jí zvyk? Myslím, že by si lidé měli denně připomínat co v tom protějšku milují, jak je jim s nimi dobře, a hlavně jakou jsou si vzájemnou oporou. Že by se ženy měly stále snažit být pro své manžele krásné, dbát o sebe, i když jistě, děti, práce, domácnost atd…ale i v tom všem se dá najít čas na to, starat se o sebe a být pro něj stále okouzlující. To samé i muži, neměli by přestat být gentlemany, co nám i po letech donesou květiny, pozvou na večeři apod. Potom, když tohle oboustranně funguje, může být manželství i po 20 letech plné náboje.

Někdo si říká, že jestli do manželství jít, že je to závazek a co když přijde rozvod, když polovina párů se rozvádí . Jistě, ale tak je to se vším. A upřímně si myslím, že když si pár vezme hypotéku, je to možná větší závazek než manželství. To se rozvede, ale dohady o půlku bytu nebo domu taky nejsou žádná sláva. Člověk asi když nezkusí, tak nemůže předem soudit. Já si myslím, že pokud se dva lidé mají skutečně rádi a cítí, že spolu opravdu chtějí zůstat, je krásné se vzít. Je to symbol toho, že k sobě patříte.  I když to víte vnitřně i bez papíru, tak je to oficiální. Možná jsem v této době, kdy dost lidí upřednostňuje kariéru před rodinou dost „tradiční“, ale na druhou stranu, přinese lidem úspěch v práci to samé jako spokojená a milující rodina a zázemí? Určitě je oboje velice důležité a každý se v životě rozhodne tak, jak to sám nejlépe cítí, ale já už se těším, až za rok budu taky už slavit tento den….:)