Když jsem nastoupila místo do šesté třídy na gymnázium, byly to těžké začátky. Popravdě je to poprvé, co něco takového někomu svěřuju. Tehdy to bylo pro mne poprvé, co jsem musela dojíždět někam do školy. A tak jsem první měsíc každou cestu domů proplakala.

Byla to taková moje chvilka, kdy brečím před lidma, ale přitom to nikdo neví, jelikož pláč na veřejnosti, mezi cizíma lidmi je hrozně anonymní a přitom tak intimní záležitost. Možná jako sex na jednu noc? Až na to že z toho nemá potěšení vůbec nikdo. A nebo jo? Už zase odbíhám k jiným tématům. 

Pak jsem na sílu takového správného pláče na veřejnosti zapomněla. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že velký holky nepláčou. Ale pláčou. Když totiž od osm let později nastaly problémy s emocemi, začala jsem to kouzlo opět objevovat. 

Václavák

Václavské náměstí má na mě terapeutické účinky. Což znamená, že tam chodím s velkou škálou emocí. Ne jednou se stalo, že jsem jej procházela se slzami v očích. Proplétala se v davu anonymních tváří. klopýtala po chodníku a užívala si tu volnost, že nikoho ale nikoho nezajímám, můžu si dělat, co chci a já si teď zvolila, že budu plakat nad tím, co mě momentálně trápí aniž bych musela komukoliv. co vysvětlovat.

Jednou jsem tuto terapii ukázala kamarádce. Po návštěvě v baru, kde se mě snažili sbalit muži jejichž přítomností jsem maximálně pohrdala, jelikož jsem musela myslet jen na toho jednoho u kterého jsem si nebyla jistá, jak to vlastně teď mezi námi je a nějak jsem během večera dospěla k závěru, že jsme se vlastně asi rozešli a mě to nedošlo. (Nerozešli.) Chtěla jsem jít hned pryč a zároveň těm ostatním mužům ukázat, co si o nich myslím. Hned před východem jsem se rozbrečela. V půlce cesty se mnou začala brečet i kamarádka, které před nějakou dobou umřela maminka. Brečely jsme hystericky a si nic neříkaly. Každá brečela kvůli něčemu celou cestu pěšky z Václaváku po Vinohradské až ke mě domů. Ráno jsme se vzbudily s lehkou kocovinou a výborným pocitem z nového dne. 

Žižkovská věž

S žižkovským vysílačem máme velice komplikovaný vztah. Kdykoliv jsem někde mimo Vinohrady a vidím vysílač, každému jej začnu ukazovat a volat „tam bydlím, tam bydlím“. Akorát, že se mi taky hrozně nelíbí. Esteticky mne absolutně neuspokojuje. A tak, když se zrovna třeba pohádám s přítelem tak, že naštvaně praštím dveřmi a uteču ven (čímž pokaždé pobavím sousedku), jdu hned pod ten blbec vysílač a s hysterickým pláčem se na něj mračím. 

Tramvaj č. 17

Miluju Johna Lennona už hrozně moc dlouho a zcela vážně. Proč to píšu? Protože jsem jeden čas věřila, že to on by mohl být moje jediná láska a spřízněná duše. Nebo tak nějak. Během té doby jsem hodně jezdila za mamkou tramvají č. 17 a pravidelně v ní poslouchala písničky Johna Lennona a brečela nad tím, že ho zhruba před 40ti lety zastřelili.

„Kafíčko“ 

Kafíčko je místo, které už neexistuje. Je to místo, kde jsem si objednala svoje první kafe. nebo… kafe no… latě se skořicí. Byl to můj poslední rok na gymplu předtím než jsem přešla na střední školu. Nějací noví učitelé mi sráželi sebevědomí, začala mi vadit faleš, která se všude nějak šířila a já se tvářila hrozně drsně, protože nedám najevo přeci nějakou slabost, ne? Bylo mi 14let, poslouchala jsem každý den Bad day od Daniela Powtera, popíjela svoje první kafe, cítila se dospěle a přitom brečela. 

Letiště

Přidám sem trochu toho kýče. Na letišti jsem brečela dvakrát.
Poprvé, když jsem se vracela z měsíční stáže v Irsku. Měla jsem trochu kocovinu a nechtěla jsem opustit místo, kde jsem se cítila tak krásně a svobodně. 
A podruhé, když jsem si našla přítele brita. Byl to krásný románek, jelikož jsme se vídali jen občas. Třeba jeden týden za dva měsíce. Ačkoliv jsem si nebyla jistá nakolik ho miluju, nějak jsem si říkala, že si to situace tak něj žádá, abych plakala, když odlétá. 

Před domem svého ex

Nejsem žádný stalker nebo tak. Byl moje první láska a i po rozchodu jsme udržovali kontakt. Měli jsme zkrátka společné vzpomínky a náš love-hate vztah nás oba vždycky bavil. Tehdy jsem se po nevyvedeném večeru ve společnosti cítila znuděně, male, slabě. Všechno kolem začalo postrádat okraje a prolínat se do sebe. Ani metro mě nechtělo dopravit domů a já zůstala zrovna tam, kde bydlel on. A tak jsem tam šla. Když jsem zazvonila, začala jsem brečet. Kolem mě chodila nějaká zvědavá postarší paní s malým voříškem na vodítku a čekala co bude. A já brečela dokud mi nepřišel otevřít. 

Na schodech v různých domech

Jednou jsem jela od muže, kterého jsem sice milovala, ale snažila se sama sobě tvrdit, že to je jen chemie a sex. Když jsem přijela po noci u něj k babičce, kde jsem tehdy bydlela, slyšela jsem za dveřmi hlasy svého táty a jeho nové přítelkyně. A to bylo to poslední na co jsem měla náladu. Byla to další noc, kdy jsem se k němu chovala jako ledová královna a nedokázala mu říct, že k němu začínám něco cítit. Další noc, kdy jsem si dala raději víno, abych nemusela nic cítit. Další noc, kdy jsme měli skvělý sex a ráno, kdy jsem si nebyla jistá, že se zase uvidíme. A najednou tam, kam jsem si měla jít odpočinout, byl můj táta s novou ženskou. Cítila jsem se tak zrazená, že jsem seběhla schody o patro níž a půl hodiny tam seděla a občas brečela. 
Už si nevzpomenu na důvody, ale podobně jsem takto brečela snad ve všech domech, kde jsem kdy bydlela. 

Pláč na veřejnosti většinou nic nevyřeší. To mě naučila už maminka, když jsem byla malá a celou procházku jsem jí probrečela, že nechci na procházku. Ale zase z nás dostane emoce, které ze sebe potřebujeme dostat. A každému to je úplně ukradené.