12.09.2019

Všechno to začalo, zcela nepatrně a jako většina věcí v mém životě, při sklence vína. Seděla jsem se svými starými přáteli v Rock Café, kde jsem kdysi trávila víkendy, Silvestry, všední dny i tradičního 25. prosince. Kdyby měli otevřeno na Vánoce, jistě bych tam byla i tehdy, ale bohužel. Sedíme tam a já se cítím trochu trapně. Ne, že bych to dala znát, ale něco mě užírá a nejsem si jistá co. Doprčic, já vybočila ze své cesty, kdo vlastně jsem?

Druhý den doma jsem vyhrabala ze skříně tričko, které u mě skončilo úplnou náhodou. Tančili jsme v jiném rockovém podzemí a najednou mi přistálo na hlavě. Někdo se holt rozhodl uprostřed února tančit bez trička a po zjištění, že se jedná o tričko ACDC, narvala jsem si ho za podpory své kamarádky kleptomantky do kabelky. Dívala jsem se na to tričko a můj problém začal nabývat na obrysech. 

Už mi není 17. Stojím na hraně té 17ti leté holky, co krade lidem trička a plánuje revoluci a té nové 22ti leté, která se snaží tvářit, že má vše pod kontrolou, že ví, jak má dělat svojí práci ačkoliv teprva nedávno pochopila, co vlastně PR znamená a ještě buduje vlastní značku. 

A tak následovalo krušné období, kdy jsem neměla tušení, co nosit. Jak vyjádřit sama sebe. Hledala jsem inspiraci v různých jiných ženách, současných i minulých a byla zcela bezradná. 

Až když jsem začala plánovat podzimní kolekci pro P/J collection. Seděla jsem s novým zápisníkem, všude poházené pekelně drahé umělecké fixy a tužka v ruce. Chvíli jsem civěla na prázný papír a najednou mi to začalo dávat smysl. Nevím jak, nevím proč. Možná za to mohl prapodivný výraz v tváři co jsem nakreslila smyšlené modelce, možná za to mohlo kradené tričko ACDC, co jsem měla na sobě, možná Suzi Quatro, co mi vyhrávala nebo to byla předchozí noc strávená s přáteli v tom rockovém pajzlu. Prostě to tak bylo. Vím, kdo jsem, protože vím co nosím. 

Jsem ta holka, co na sobě bude mít koženou/džínovou bundu, kradené tričko, rudou rtěnku a perly. 

Jsem ta, co půjde v kabátku Chanelovského stylu a k tomu bude mít kožené kalhoty. 

Budu nosit pánská saka a blejskavé doplňky.

Protože vím, kdo jsem. Vím, co chci. A vím, jak vám to chci říct. 

Dílo bylo dokonáno, když jsem si domů přinesla peršana. Koberec, co jsem už tak dlouho hledala. Postupným kompletním úklidem při němž jsem vyhodila nespočet věcí, jiné rozdala a další nechala bezdomovcům (ano, jsem dobrý člověk) jsem se dostala až k úklidu šatní skříně. Mimochodem takový úklid doporučuju, hrozně mě to bavilo a cítila jsem se jak znovuzrozená. 

Třídila jsem oblečení zrovna, když u mě byla Verča. Než zachránila nějaké mé kousky, které by jinak skončily v kontejneru na textil, divila se, co to do mě vjelo. “Už to tak prostě necítím.” říkala jsem jí. Když si pak zkoušela oblečení, které na mne vypadalo zcela nepatřičně, ona v něm vypadala úchvatně. A tak to má být, s oblečením je to jako s muži, když tam neni chemie, orgasmus z toho nikdy nebude. 

S oblečením, které zůstalo a s tím, které teď tvořím v nové kolekci zažíváme něco neuvěřitelného. Když se obléknu a podívám se do zrcadla nebo do výlohy, poznám se. Nepotřebuju se zaměřovat na jednotlivé detaily, jestli to takhle sedí a nebo zda-li to náhodou nemám upravit jinak. Vše do sebe zapadá a tvoří symbiotický celek. A troufnu si říci, že bych takhle mohla kombinovat celý obsah své skříně. Mám neomezené možnosti, protože všechno k sobě pasuje. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že je to možné. Měla jsem některé kousky, které se hodí “jen na něco” a často jsem tak musela trávit dobu před skříní, abych zjistila co je vlastně teď, abych se podle toho oblékla.

Jsem to, co miluji a moje oblečení mě dělá šťastnou, protože to všechno vyjadřuje.

A to je jediná věda na kterou jsem za celejch těch dva-a-dvacet let přišla a která se týká osobního stylu, který si kde kdo nahrazuje osobním stylistou.