Všechno to začalo, zcela nepatrně a jako většina věcí v mém životě, při sklence vína. Seděla jsem se svými starými přáteli v Rock Café, kde jsem kdysi trávila víkendy, Silvestry, všední dny i tradičního 25. prosince. Kdyby měli otevřeno na Vánoce, jistě bych tam byla i tehdy, ale bohužel. Sedíme tam a já se cítím trochu trapně. Ne, že bych to dala znát, ale něco mě užírá a nejsem si jistá co. Doprčic, já vybočila ze své cesty, kdo vlastně jsem?
Druhý den doma jsem vyhrabala ze skříně tričko, které u mě skončilo úplnou náhodou. Tančili jsme v jiném rockovém podzemí a najednou mi přistálo na hlavě. Někdo se holt rozhodl uprostřed února tančit bez trička a po zjištění, že se jedná o tričko ACDC, narvala jsem si ho za podpory své kamarádky kleptomantky do kabelky. Dívala jsem se na to tričko a můj problém začal nabývat na obrysech.
![](https://stylebrunch.cz/wp-content/uploads/2019/08/B68A5F4A-7948-48FA-B9A7-4260A1370C27.jpg)
Už mi není 17. Stojím na hraně té 17ti leté holky, co krade lidem trička a plánuje revoluci a té nové 22ti leté, která se snaží tvářit, že má vše pod kontrolou, že ví, jak má dělat svojí práci ačkoliv teprva nedávno pochopila, co vlastně PR znamená a ještě buduje vlastní značku.
A tak následovalo krušné období, kdy jsem neměla tušení, co nosit. Jak vyjádřit sama sebe. Hledala jsem inspiraci v různých jiných ženách, současných i minulých a byla zcela bezradná.
Až když jsem začala plánovat podzimní kolekci pro P/J collection. Seděla jsem s novým zápisníkem, všude poházené pekelně drahé umělecké fixy a tužka v ruce. Chvíli jsem civěla na prázný papír a najednou mi to začalo dávat smysl. Nevím jak, nevím proč. Možná za to mohl prapodivný výraz v tváři co jsem nakreslila smyšlené modelce, možná za to mohlo kradené tričko ACDC, co jsem měla na sobě, možná Suzi Quatro, co mi vyhrávala nebo to byla předchozí noc strávená s přáteli v tom rockovém pajzlu. Prostě to tak bylo. Vím, kdo jsem, protože vím co nosím.
Jsem ta holka, co na sobě bude mít koženou/džínovou bundu, kradené tričko, rudou rtěnku a perly.
Jsem ta, co půjde v kabátku Chanelovského stylu a k tomu bude mít kožené kalhoty.
Budu nosit pánská saka a blejskavé doplňky.
Protože vím, kdo jsem. Vím, co chci. A vím, jak vám to chci říct.
![](https://stylebrunch.cz/wp-content/uploads/2019/08/B81C41A6-B529-4527-887F-1AD875BB8F25.jpg)
Dílo bylo dokonáno, když jsem si domů přinesla peršana. Koberec, co jsem už tak dlouho hledala. Postupným kompletním úklidem při němž jsem vyhodila nespočet věcí, jiné rozdala a další nechala bezdomovcům (ano, jsem dobrý člověk) jsem se dostala až k úklidu šatní skříně. Mimochodem takový úklid doporučuju, hrozně mě to bavilo a cítila jsem se jak znovuzrozená.
Třídila jsem oblečení zrovna, když u mě byla Verča. Než zachránila nějaké mé kousky, které by jinak skončily v kontejneru na textil, divila se, co to do mě vjelo. “Už to tak prostě necítím.” říkala jsem jí. Když si pak zkoušela oblečení, které na mne vypadalo zcela nepatřičně, ona v něm vypadala úchvatně. A tak to má být, s oblečením je to jako s muži, když tam neni chemie, orgasmus z toho nikdy nebude.
S oblečením, které zůstalo a s tím, které teď tvořím v nové kolekci zažíváme něco neuvěřitelného. Když se obléknu a podívám se do zrcadla nebo do výlohy, poznám se. Nepotřebuju se zaměřovat na jednotlivé detaily, jestli to takhle sedí a nebo zda-li to náhodou nemám upravit jinak. Vše do sebe zapadá a tvoří symbiotický celek. A troufnu si říci, že bych takhle mohla kombinovat celý obsah své skříně. Mám neomezené možnosti, protože všechno k sobě pasuje. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že je to možné. Měla jsem některé kousky, které se hodí “jen na něco” a často jsem tak musela trávit dobu před skříní, abych zjistila co je vlastně teď, abych se podle toho oblékla.
Jsem to, co miluji a moje oblečení mě dělá šťastnou, protože to všechno vyjadřuje.
A to je jediná věda na kterou jsem za celejch těch dva-a-dvacet let přišla a která se týká osobního stylu, který si kde kdo nahrazuje osobním stylistou.