04.05.2019

Kráčíme alejí růžových sakur, které lemují ulici, kde bydlím. (A pořád se tim chlubím) Ruku v ruce. Slunce svítí, žádný jaro nebylo, už je tu prostě na férovku léto a je to upoceně krásný. Ptáci zpívaj a já se mám s kým držet za ruce. Co víc si přát. (Kromě zmrzliny) 

Je to pro mě hrozně automatický, když jdu někam s přítelem. Vyjdeme ven a já už se nastavuju, aby mě chytil za ruku. Což ne vždycky se shoduje s jeho načasováním, kdy je ochotnej mě za ní chytit, protože většinou ještě něco loví po kapsách a pak je ten trapnej moment, kdy prostě jen čekám. 

A tak nějak mě to vede k zamyšlení (pozor) proč to vlastně dělám a jestli mi to je vůbec příjemný. Protože dřív to tak rozhodně nebylo. Chápejte, málo s kterým mužem mi to přišlo přirozený. Někdy někdo moc hopsal nebo jsem moc hopsala já, ale vždycky mi tu ruku někdo někam táhnul, kam jsem nechtěla. Taková chůze v páru mi přišla zkrátka moc utlačující a nepohodlná. Zato teď si všechno vynahrazuju, občas mám tendence chytat za ruku i svoje kamarádky. 

Teď nesnáším chodit jen tak vedle sebe. Jakoby to pro mě teď místo utlačování naopak znamenalo rovnováhu. Znamení, že můžu zakopávat o věci a buď mě udrží na nohou nebo si rozbijem kolena oba. 
Ale teď co je pravda. Nesmířím se s odpovědí takových těch lidí, co se tváří, že ví všechno (i když to možná vědí), a řeknou, že když je člověk zamilovanej tak chce pořád cítit toho druhého. Protože to by znamenalo, že jsem předtim fakt nebyla vůbec zamilovaná a to mi přijde trochu smutný. Ale jen maličko. Takže abych tady nemluvila furt jen já a moje druhý já, tak jsem se zeptala ještě dalších lidí. A faktick jsou to skutečný lidi, nejsou to žádný moje další hlasy. 

“Jo tak záleží zaprvý jak s kým. Třeba když je holka o dost menší než já, tak to neni taková sranda. Ale zase je fajn, když jdeš s hezkou holkou a držíš jí za ruku a všichni vidí, že je tvoje.” 

“No někdy se nedržíme, třeba v zimě. když nemáme rukavice. Ale jinak jo. Je mi to příjemný. Když mě přítel chytí za ruku, cítím se uvolněná a v bezpečí.” 

“Hmm… Jakože, nevím jestli celkově. Ale s přítelkyní ano!”

“Jako asi mi to nevadi nijak, ale ze bych nutne potrebovala to ne. Nebo teda zakezi kdy.”

“Nee. Já to moc nemusím. O funkční ruku míň. Pak se musíš rozhodnout, jestli budeš držet v buď kafe nebo cigaretu. Nebo když mám psaníčko do ruky, to je jak být bez rukou úplně!”

“Trochu? Nevim je to příjemný, když tě někdo chytí zaruku, ale taky trochu stresující. Musíš pak přemýšlet, jestli se ti příliš nepotí ruka, jak upravit způsob jakým se držíte a nenarušit přitom to spojení… Kdy tu ruku včas pustit a jak zařídit že to tomu člověku bude příjemný a nebude toho litovat, že mě chytil za ruku?” 

“Tak záleží s kým se za ty ruce držíš. Je to hrozně intimní záležitost, když už se s někým za ty ruce držíte tak to neni jen tak, už něco mezi váma je a není to zrovna one time stand.”

“Baví mě držet se za ruce, ale třeba v létě, když vím že se mi potí ruce preferuju volnost. Není to zas tak hezký.”

“S tím na mě nechoď. S přítelem mám s tím trochu problém. Buď to chce abych se zcvrkla ještě trochu víc, nebo si zařídila kraší ruce. Je to v pohodě, když mám podpatky, ale bez nich k sobě prostě nepasujeme.”

“Nevim moc mi to neříká, hlavně protože mám ráda se do sebe jen tak jako zavěsit. Je to pohodlnější a hrozně hezký.Takový jako když to říká, že jsme oficiální.”

“Držet se za ruce je super, když někde sedíte nebo se válíte, ale chodit s tím? Huu.”

Takže si to shneme, jestli dovolíte. Jak jsem se tak různě ptala přátel došli jsme vlastně jen k jednomu závěru. Držení se za ruku je hrozně přeceňované, ale může to být taky takový znamení toho, zda-li k člověku se kterým se držíte za ruce skutečně něco cítíte. Protože jen když toho člověka fakt milujete k sobě prostě pasujete aniž by vám držení se za ruce bylo nepříjemný.