Jdu po proudu řeky a nechám na sebe působit mrazivou krásu Pražského pobřeží. Mosty, věžičky a domy. Ačkoliv už je ve vzduchu cítit, že kvetou stromy a s nimi spojený neodmyslitelný příchod jara, přesto je dnes šedá a pichlavá zima. Jdu dál a vím, že tam v dáli na mne bude čekat teplá místnost skrytá v útrobách uměleckoprůmyslového muzea naproti Rudolfinu. Zatím.
Tohle je totiž poslední den, kdy to tu je otevřený. A mě to láme srdce. Nemám ráda když mi sahaj na moje věci. Přestože to tak vůbec nevypadá, jsem pravděpodobně ten nejvíc konzervativní člověk, kterýho znám. Protože jakmile si nějaký podnik získá moje srdce, jsem jeho navždycky. narozdíl od můžů, podnikům zůstávám věrná ať se děje co se děje.
Vzpomínám si, že jsem to tu našla náhodou. Nikde byste tu nenašli ceduli s názvem nebo rozcestník mířící na dveře, jen zamřížovaný okno téměř u chodníku s nápisem “espresso”. Bylo to na výročí úpálení Jana Palacha před filozofickou fakultou. Takový věci v člověku zanechaj něco. Nějakou myšlenku. A s tou neni lehký se vyrovnat, když je pravdivá. Tak začnete bloudit a dobloudíte až tam, kde vidíte neonovej nápis espresso u chodníku, protože jinam se neodvážíte podívat. Při vstupu do tý krásný budovy se nesmíte nechat rozptýlit, ale naopak podíváte se do zaprášenýho kouta a vydáte se po těch několika schodech dolů, které tam vedou, vejdete do místnosti a necháte se pohltit prachem a kouřem časů. A ody tý doby tam chodíte sami nebo ve dvojicích a necháváte na sebe ten prach padat. Stáváte se součástí ošumtělýho nábytku. Nic hezkýho, ale upřímnýho. A vždycky se našel někdo, kdo to potřeboval, přesně tohle místo. Těch nespočet starých hodin, které každé ukazovaly jiný čas.
Sklenička červeného vína (cabernet moravia, první víno, které kdy učarovalo mému srdci), cigareta a okolí toho místa nabízela jedinečnej balzám na duši, kterej se těžko hledá nikde jinde.
Tak třeba tam jsem se poprvý někomu v životě skutečně otevřela. Své nejlepší kamarádce, která je moje nejlepší kamarádka od té doby. Byli jsme tam, popíjeli víno a tehdy jsem porušila pravidlo nikomu nevěřit. Obě jsme byly tehdy trochu sociopati. A já jí řekla věci, který jsem se bála vyslovit občas i sama před sebou. A nevím jesti mě tenkrát hřálo víc to víno nebo emoce.
Mnohokrát jsme se tam vydali hledat pravdu na dně sklenky jako většina lidí, co tam chodila. Vždycky nás obsluhoval ten samý barman. Zarostlý, ale vcelku pohledný muž. Věčně tam seděl na baru, četl si noviny, pil černý kafe a rozhodoval se, koho obslouží a koho ne. Několikrát jsme zažili, že tam přišel někdo, kdo se tam vyloženě nehodil. Třeba pár kravaťáků, kteří byli navýsost zhnuseni místem, kde se ocitli, ale přesto je to od návštěvy neodradilo. Ptali se na nekuřáckou místnost, barman řekl, že jedině venku, ale nádobí se nesmí vynášet. Nikdy jsem neviděla tak jemně někomu naznačit aby vypadnul. Od opilé kamarádky si tento můž vysloužil přezdívku Rumcajs a tak nějak vzhledem k tomu, že ta kavárna neměla název, tak jsme tomu začali říkat “U Rumcajse” Další z častých návštěvníků byl starý herec, který tam chodil na tvrdší skleničky než my. A vyprávěl nám historky, které byly skvělé jen jsme si je nikdy nedokázaly zapamatovat a možná to bylo dobře. Ve finále jsme stejně skončili nad filosofováním kolem života a jak je umění důležitý. A tak nějak si tam o nás začali všichni myslet, že jsme studentky filosofie, což se nám hodilo, protože nám ještě nebylo ani osmnáct. Další z návštěvníků byla partička studentů z konzervatoře, ale ti tam byli jen jednou, protože je kamarádka dostatečně vyděsila tím, že po několika skleničkách se vydala opustit moje filosofování s hercem a raději šla svádět ty vyděšený houslisty a basisty otázkami, zda-li mají dobrý prstoklad.
Jak říkám, nebylo to místo pro každýho, ale vždycky se našel někdo, kdo to potřeboval jako sůl. Třeba kamarádka na kterou padal celej svět. Začala chodit k psycholožce a zjistila, že ani to jí vůbec nepomáhá. A tak jsme šli tam. Sedli si na bar a daly si skleničku kabernetu. U po první skleničce byl její svět lehčí a mohly jsme se tak vydat dál ven. S úsměvem mne pak objala a řekla, že se potřebovala už dlouho takhle zřídit. Nemyslím si, ale že by ta jedna sklenička cabernetu měla tak pozitivní účinky. To prostě to místo.
Lituju, že jsem ho objevila tak pozdě, protože nám byl přán jen rok. A já mám před sebou náš poslední den. A tak se vydávám úplně sama, abych se s tím rozloučila. Už procházím kolem cedule, která se chlubí tím, že bude uměleckoprůmyslové muzeum otevřené až koncem roku 2017. Tři roky tak budeme vyhnáni do ulic a už to nikdy nebude takový.
Scházím těch nekolik pár schodů a mžourám skrz kouř, abych si našla svoje místo. Objednávám si skleničku cabernetu a vychutnávám si jeho první doušky. Jakobych věděla, že už mi nikdy jindy Cabernet tak chutnat nebude. Z rádia se ozývá Neil Young “hey, hey, my, my, rock’n’roll can never die, there’s more to the picture, than meets the eye” a já doufám, že má pravdu.
(Jaký byl návrat do těch prostor po rekonstrukci? To už tu bylo u příležitosti #SeptemberIssue)
