Dovolte mi dnes začít otázkou milí zlatí.
Co se to s náma všema sakra děje?
Jsme melodramatická generace. Bez pochyb.
Stojíme frontu na kafe a brečíme lidem na sociálních sítích, na messengeru, popř. v sms, že zcela jistě tady umřeme, pokud nedostaneme svůj kofein do dvou minut.
Sedíme v práci a píšeme, že tu krávu na recpci bychom nejraději zamordovali. Nic se neobejde bez každodeních dramat.
Zakopnem na ulici, hrozně moc lidí na nás koukalo a ani se nesnažilo skrýt pobavený úsměv a proboha, jak bychom si přáli zmizet.
Drama je to, co nás udržuje naživu a je to sakra dobrej pocit.
Čekám na tramvaj, držím kafe a omylem se mi zapne foťák. Vesmír se mi snaží naznačit, že je selfie time. Zapínám tedy přední kameru a nenápadně jí namířím na sebe, když v tom si všimnu že na mě zezadu někdo kouká. Zastydím se a snažím se to zamaskovat, což se trošku zvrtne a já na sebe vyleju kafe. Cejtím se blbě a okamžitě celou situaci začínám popisovat do společného chatu – drama a to jsem ještě nedopila ranní kávu.
Ne, vážně, já to zkoušela. Jeden den se vyhnout dramatu. Ráno jsem to zvládla, odpoledne jsem to zvládla, na trzích jsem si koupila kytičku za odměnu, došla si pro palačinku, zrovna jim nefungoval kávovar, takže jim to trvalo než si mě vůbec u okýnka všimli, ale nic se neděje, ne? Celý den proběhl v pořádku. Byla jsem doma s kocourem a vydržela jsem si nestěžovat. Pak se domů vrátil přítel, já se naštvala a bylo po snažení. A byla jsem protivnější ještě víc než dřív.
Může si dneska nějaká puberťačka dovolit nemít depku?
Když mi bylo 16 – 17 začala jsem si hrozně libovat v osamělých nocích, tragické literatuře a poezii a vytvářela jsem si kolem sebe svůj vlastní melodramatický svět. Byla to velká věc. Bylo to romantický a hluboký. Být šťastný bylo povrchní. A myslela jsem si, že jsem v tom byla sama než jsem vylezla z tý ulity a všimla si, že to má úplně každá puberťačka po celým světě.
A pak vyrosteme do dospěláků a zabavujeme se tím, že si čas krátíme dramaty každodeního života.
OMG ta holka má na sobě UGG boty, jakože vážně? Pořád? A pořád to nikomu nedošlo? Nechci žít na týhle planětě. Jakože whatever.
