Byla jsem v jednu chvíli fakt zmatená.
Od chvíle, co jsem si v srpnu 2015 poprvý v životě obarvila vlasy ve snaze získat šedivou barvu, se stalo mým občasným koníčkem brblání nad tím, jak jsem si zkazila vlasy. Jak jsem si je idiot stříhala pokaždý, když mi můj tehdejší přítel odletěl. Jak jsem si je ničila několikanásobným barvením krátce po sobě jen abych fakt měla tu šedivou. A tak občas i cizím lidem ukazuju, jaký jsem dřív měla krásný vlasy, jak jsem si jich nevážila a jak špatný jsou teď.
„No a jak často si meješ vlasy?“ ptá se mě kamarádka, když opět vytáhnu téma moje vlasy.
„Tak dvakrát do týdne, záleží.“
A teď bych vám přála vidět ten výraz.
Taková směsice šoku a pohledu „to bych od tebe nečekala“ spolu s „zklamala jsi mě“.
„Víš, že to se ale nemá? Vlasy si máš mýt je jednou týdně, to jsi o tom nic neslyšela? Je to všude. To se nediv, tohle ti strašně škodí.“
Okej, jen tak mezi námi. Nežila jsem poslední rok-dva pod kamenem. Slyšela jsem o tom, že nebe je modrý, tráva zelená a šampón je nepřítel číslo jedna.
Je strašně moc článků, vlogů a celých blogů o tom, jak si někdo nemyje vlasy celej rok nebo dva šamponem a jak je to ta nejlepší věc, co je mohla potkat.
A pod tím jsou pokaždý komentáře typu: „Jsi nejlepší, já bych to nezvládla.“ nebo „Ew. To je nechutný.“ a pak ti, co ví všechno nejlíp „Já si myju vlasy jednou za týden a bohatě mi to stačí.“
Nejen, že častější mytí vlasů není ideální, ale také se říká, že to vlasy děsně ničí.
A tak jsme celou tou evolucí dospěly do společnosti, která má největší strach z šampónu.
A teď to máme jako s veganstvím. Jedna strana tvrdí něco, druhá něco jinýho.
Kamarádův nový objev byl kadeřník. Když jsme se k němu šli ostříhat po zavíračce salónu ve kterém pracoval, neodpustila jsem si zeptat se, co si o tom myslí.
„Je nesmysl udělat univerzální pravidlo na něco jako je mytí vlasů.“ směje se. „Podívej se, buď máš mastnější vlasy nebo máš sušší. Buď máš vlasy do obličeje nebo ofinku nebo nemáš. A s tím i přichází jak často si chceš mýt vlasy.“
„Hm.“
„Je strašně moc takových beauty trendů. Třeba ty nude rtěnky. Někomu prostě nesluší. Nebo kočičí oči. Někdo na to nemá obličej. Každý z nás je dělaný na něco jiného.“
A tehdy jsem konečně spatřila světlo na konci tunelu. (A taky si nechala konečně zkrátit konečky o přesně jen tu délku, kterou jsem chtěla.)
Dívala jsem se pak večer zase na všechny ty videa a články. Na jejich zázračnou proměnu vlasů. Jedna měla horší vlasy než já. Jsem jenom člověk, jasně že mi to udělalo radost. Druhá slečna je měla pěkný lesklý. Ale víte co? To já taky. A víte co? Moje babička si myje vlasy každý druhý den snad odjakživa a má vlasy. A má pěkný vlasy.
Mám ráda přírodní kosmetiku. Jsem ochotná si připlatit za kvalitnější a budu si mýt vlasy tak často, jak jen budu vidět, že je to dobře.
