V posledních letech se tu rozšířil zajímavej fenomén.
Z každýho maniodepresivního teenagera se stal umělec. A kdo nebyl umělec, miloval umění. A tím se to všechno nějak zvrtlo.
Možná bychom mohli vinit už toho týpka, co proříznul plátno a řekl, že to je umění. A nebo ty lidi, co mu to sežrali.
Víte, já jsem taky z těch, co říkají, že zbožňujou umění. A fakt si za tím i stojím.
Tím spíš si z toho můžu dělat legraci ne?
To já chodila prožívat kocoviny do Národní galerie moderního umění. Věřte mi, já vím, co je to utrpení.
Problém je v tom současným umění. Je to hezký. Je to zajímavý. Ale mám pocit, jakoby kolikrát popis výstavy byl zajímavější než samotná výstava.
Štve mě, že jsem se ve vývoji zasekla někde, kdy nerozumím mnohým umeleckým instalacím. Vždycky si vzpomenu na scénu z Kmenů dílu o hipstrech „Nevím, zda-li to je umělecká instalace nebo náhodné seskupení rostlin.“
Nejvtipnější je, že to dneska nikdo neví. Smějeme se tomu, ale všichni jsme tak trochu umělecký pozéři.
Protože všichni beztak milujeme Gogha, Muchu a Klimta. Protože jsou teď cool. Umění je teď cool.
A #art je teď každá divná věc.
S kamarádkou jsme zmáčkli plastovou flašku do podivného tvaru #art.
Malovali jsme poslepu na papír #art.
#art znamená absolutní svobodu.
Totiž skoro.
Pořád se totiž za nějaký politický umění zavírá.
Milujte umění, dělejte umění, ale kdyby vás to samotné nenapadlo, nebojte se jít i do hloubky a milovat i jiný než je Warhol a Dali.
