Nebo na jakékoli jiné módní události. (Př. Showroom značky, otevření butiku, vernisáž módní kolekce)
Sešli jsme se s kamarádkou před La Gallery Noveste, kde v rámci Pražského Fashion Weeku probíhala výstava prací studentů ADO Zlín.
„Tohle je moje první módní událost.“ směje se Štěpánka
„V klidu, když ti nabídnou, vezmi si víno nebo šampaňský a prostě se jen koukej a tvař se, že všemu rozumíš.“
„Ale já tomu nerozumím.“
„To nikdo, jde o to, jak to zahraješ.“
Vešli jsme a dostali skleničku prosecca a začali obdivovat umění- módu. Šťěpánka byla nesvá a pořád pozorovala lidi kolem.
“Musíš se tvářit, že sem patříš.”
“Ale já sem nepatřím. Oni jsou jinak oblečený.”
“Steph, když nejsi jako oni, tvař se, že jsi lepší než oni.”
“Oni mě děsí.”
“Musíš je zmást.”
Zaujata kolekcí černého a bílého oblečení ztrácím se v představách o tom, jak by to oblečení vypadalo u mě v šatníku. Stěpánka přichází ke mne a podívá se na obří sukni s nakreslenou přerušovanou čárou s nůžkama.
“Já bych to odstřihla.” směje se
“No jo, ale vzory máš až podtim.”
“Z toho bych si něco ušila.”
Smějeme se a vedle nás se zjeví zamračený obličej studenta právě z ADO Zlín.
“Ale jsou fakt šikovný, na to že to jsou studenti, tak vážně klobouk dolů.” opravuje se Štěpánka.
Když obličej zmizel, obě jsme se na sebe podívaly.
“Ty v tom žlutobílým jsou ti studenti.” konstatuju již zcela jasný fakt.
Štěpánka se začne opět smát.
Procházíme další kousky a občas jedna z nás prohodí věci jako.
“Páni ten střih, takový atypický, mírně až futuristický koncept.”
“Mě se líbí ta souhra barev.”
“Přesně tohle vyjadřuje nás, naší mladou generaci. Ta neforemnost šatů a snaha se odlišit. Povrchová tvrdost a nepřizpůsobilost. ”
A všichni byli spokojení.
“Co teď, už to tu obcházíme po několikátý.”
“Teď má drahá přítelkyně je čas si stoupnout někam do středu sálu a začít spolu mluvit, zcela přirozeně a sebevědomě.”
“A o čem máme mluvit?”
“O čemkoliv. Třeba o životě. Jen nesmíš něco prohlídnout a hned vyběhnout ven. Tím se shodíš. Všem bude jasný, že sem nepatříš a budeš vypadat jak ta snaživka, co byla jednou vpuštěna do módního světa. Ale ne, ty se musíš tvářit, jakoby ti to tu patřilo. Ty jsi tu doma a teď si chceš povídat, obklopena módou.”“A tu nekomentuju?”“Ne, tu teď ignoruješ, protože to neni nic na co bys nebyla zvyklá.”Chvíli jsme stáli, smáli se, povídali si.
“Oni na nás koukaj jako bysme byli součástí přehlídky.”
“Jsi na fashion weeku. Nezáleží jestli jsi na mole nebo mezi novináři. Všichni tě budou okukovat a hodnotit.”
“Jak poznáš, že tě nesouděj nějak špatně?”
“Tím, že bez toho aniž by se nějak zatvářili jdou dál. Nebo tě občas vyfotí.”
Naposled jsme si to ještě prošly a pak si to namířily ke dveřím.
“Na shledanou.” usmívala se na nás slečna u východu.
“Když jsme vcházeli, tak se na nás pomalu ani nepodívala.” mračila se Štěpánka.
“Protože nevěděla, co jsme zač.”
“Teď to ví?”
“Teď jsme jí to ukázali.”
