Měla to být jenom půlnoční silvestrovská pusa, měla to být legrace, ale najednou jsme se viděli ještě následující den. Můj britský přítel. Vztahy na dálku neexistují, no ne? Nefunguje to na vzdálenost Praha-Brno, což teprve Praha-York? Odletěl, ale tam to nekončilo. Další měsíc jsme každý den vedli hodinové Skype konverzace a byl únor, pátek 13. a měl přijet zpátky. Měli jsme spolu oslavit Valentýn a strávit 10 dní.
Bláznivá myšlenka- vztah na deset dní, že?
Už od chvíle, kdy přijel, tam byl hluboko uvnitř ten otravný hlásek říkající, že tohle je počátek konce. Ale vždy se ho na chvíli podařilo utišit.
Byla skoro půlnoc. Možná něco po, možná něco před. Středa. Šestý den z deseti.
Vracela jsem se s čaji a našla ho stát u okna. Díval se ven a z úst vydechoval obláček kouře. Z rádia se ozýval hlas Patti Smith. Položila jsem čaje na noční stolek a šla k němu. Nikdy jsem nebyla typ, co by si potrpěl na romantická gesta nebo si nějak užíval objímání, ale posledních pár dní, jako bych byla někdo jiný. U něj bylo všechno jiné. Chytila jsem jej zezadu kolem pasu a položila si hlavu na jeho rameno. Usmál se, vytáhl z balíčku ještě jednu cigaretu a vložil mi ji do úst, stoupla jsem si vedle něj a nechala si ji zapálit. Podívala jsem se z okna. Osvětlené noční město jako na dlani. Nikdy neutichající ulice a silnice. Všechno v pohybu dole tak krásně kontrastovalo s atmosférou u nás nahoře.
“What are you thinking about?” zeptala jsem se. Jednou rukou mne chytl za pas a přitáhl blíž a já si tak mohla zase v klidu opřít hlavu o jeho rameno. Chvíli mlčel, jako by snad rozmýšlel, co odpoví, pak polohlasem řekl “I fucking love you”
“Good. I was afraid I’m the only one in love here.”
Usmál se na mě a já zvedla hlavu, abych mu úsměv oplatila. Pomalu přitiskl své nikotinem nasáklé rty na ty mé a pak se opět vrátil k pozorování světa pod námi.
“I don’t know and I don’t expect you to understand but… I’m afraid of what will be. Y’know after this. After us.” prolomil ticho svým sametovým hlasem a nemusel říkat víc. Rozuměla jsem mu až příliš dobře. Hlas reality, co se tak tvrdošíjně odmítal nás pustit.
Bylo ticho. Jeho sevření kolem mého pasu zesílilo a mne došlo, že to tenhle pocit mi bude už navždy chybět. Tak málo stačí, aby byl člověk na něčem závislý.
Stáli jsme mlčky vedle sebe a nemysleli na nic než jen na to, že jsme. Byl to stav mysli, kdy nevíš jak se jmenuješ, kde jsi nebo zda-li ještě hraje rádio, ale nevadí ti to, protože cítíš tep toho, kdo stojí u tebe, cítíš jeho pevný stisk a na ničem jiném nezáleží.
Není nic jako realita nebo čas. Jen pomalu dohořívající cigareta a ty si pálíš konečky prstů ve snaze učinit ten moment ještě delším.
