05.03.2014

Píši Vám aniž bych věděla, jak vypadáte. Píši Vám aniž bychom se znali. Píši Vám aniž by to zde bylo skutečné. O co je skutečnější svět kolem nás oproti tomu, který si žijeme ve své hlavě?
Chudí ti, co mají pouze jeden svět. Blázni ti, co jich mají více.
A tak píši.
Kdo? No já, blázen doufaje i v čtenáře blázna.

“Představte si, že máte k dispozici pokoj číslo 101, kam když něco umístíte, prostě to zmizí. Co nebo koho by jste tam dali?”
Zadání znělo jasně a já přesně věděla, co by tam šlo.
Špatný kafe. Ten krásný svět, kde by neexistovalo špatný kafe.
Tlustí nenažraní kapitalisti. Sbohem zastaralý systéme.
Dosebezahledění lidi. Že určitě? Že to je dobrej nápad PJ? Nene, kámen úrazu.

Kdo není egocentrickej blb? Proč nemůžu vystát, když někdo mluví pořád dokola jen o sobě? Protože chci taky. Vždyť tento blog sám je tím největším projevem sebestřednosti (Přece jste si naivně a navíc! sobecky nemysleli, že to tu ty blogerky píšou pro vás?)

Začínám se zamotávat.
Tak odbočím na vedlejší kolej a budu doufat (ale co já, vy doufejte), že vede stejným směrem jako ta první.

Už podle stylu mého psaní můžete vidět, jaký mám v sobě zmatek. Nic nedává smysl. Nebe je modrý, tráva zelená a přesto nic nechápu.
Lidé se snaží usilovně splynout, nad/pod/zařadit se, patřit k těm ostatním to je v nás. Ale snažíme se o to vcelku zvláštním způsobem a to tak, že jim ukážeme že nejsme jako oni, abychom jimi byli.  Nebo s nimi ale ono to už pak není takový rozdíl.
Vzpomínáte na ten (ne už tak vtipný) vtip, který koloval internetem: “Nejsem jako většina holek.”- Většina holek.
Nosíme masky. Nenávidím masky, zbrojím proti nim a přitom když to dělám sama tu svou nesundám. Nemluvě o zásobě dalších, které mám úhledně vyskládané na poličce slávy.

Mám dilema.
Tři kafe v sobě a stále mám dilema.

Kdo teda vlastně jsme?
Ale jo, vždyť já vím, že ty jsi ty, ale můžeme s jistotou říct, že nejsme ani trošičku oni?