Měla bych pracovat. Věci do školy a psát články na krásnou, která mne již napomíná. A to je vždycky čas na to udělat si kafe, koupit si sušenky, převléci se, blbnout s makeupem, udělat si nové kafe a smutně koukat po prázdném obalu od sušenek, tancovat na Elvise, stáhnout si nové písničky, nalakovat nehty a udělat si čaj.
Pak mne z mé usilovné práce vyruší zvonící telefon, který díky vibracím začal vesele drkotat po stole. Jako by měl radost, že zase někdo volá. Že vedle mne není tak zcela opuštěn. Na druhém konci byl, řekněme,starý známý. Ptal se jak se mám, jak se daří.
Poprvé po necelém roce jsem opět slyšela jeho hlas.
Chvíli jsem se zarazila. Věděla jsem o tom člověku snad všechno. Ať už jsem chtěla nebo ne. Kolika cukry si sladí kafe, jeho obličeje, které dělá když je nervózní, jeho nejoblíbenější písničku, jakým způsobem si zapaluje cigaretu, jeho výmluvná gesta,
A teď jsem ani nebyla schopna rozpoznat jeho hlas.
Stále si nemohu zvyknout na to, jak se od nás lidé pomalu vzdalují aniž by se kdy rozloučili. A tak je to koneckonců se vším. Kdy poznáme, že je čas si říct “Sbohem a ať slouží!” ?
Od Silvestra se hrabu minulostí. Doslova. Vzala jsem si krabičku vzpomínek, kde přechovávám i pitomá psaníčka, která jsem kdy dostávala. Vyhrabal se i můj deníček o 10-ti stránek (což je v mém případě rekord) z roku 2011. Tragikomický příběh vyprávějící o mém starém já, kde se na konci projevuje má lajdáckost, jelikož jeho poslední řádek končí s “vzal si mě na klín a” A copak já vím co ?
Čert to vem.
Poslouchám i písničky, které jsem našla v počítači. Až čtyři roky starý vykopávky přičemž na každou se váže vzpomínka. Listovat si něčím playlistem je jako listovat si jeho deníčkem. Všechno tam je a kolikrát upřímnější než by to kdy v deníčku bylo možné.
S každou písničkou si přehrávám stavy a střípky vzpomínek. Porovnávám co bylo a co není a co je a nebylo.
Škola bude muset počkat, do(u)dělám to zítra a krásná.cz už taky ten den vydrží.
Proč dělat něco dnes, když to můžeš odložit na zítřek?
