Slunce už pomalu ubírá na své intenzitě a slabý již vánek dovoluje alespoň trošičku dýchat. To neznamená nic jiného, že pro mne v roli pejskaře nastává čas vyvenčit svého čtyřnohého zlaťáka.
V hlavě se mi, jako všem ostatním, rodí veledůležité myšlenky týkající se toho, jak vyřešit politickou a finanční krizi, jak nastolit světový mír a podobně. Když najednou mé hloubání přeruší útržek konverzace tří hrajících si malých dětí tak ve věku 6-8 let.
„Já vykopu díru a ty ho tam hodíš, jo?“ říkala holčička, která ze všech dětí vypadala nejstarší, chlapečkovi.
„Dobže.“ zazněla odpověď načež začala holčička zuřivě kopat díru do země, pak se narovnala, podala chlapečkovi lopatku, ten na ni nabral malé mrtvé ptáče a pomalu jej přenesl k díře, kde ho vyklopil.
„A já ho teď zasypu.“
Přes vážnost celé situace jsem se neubránila smíchu.
„Pojďte teď tam, tam jsem viděl hodně mrtvolek.“ řekl třetí chlapeček, který doteď celý pohřeb pouze mlčky pozoroval, a ukazoval na cestu po které jsem přišla. Raději jsem zmizela. Přeci jen. S malými dětmi si není radno zahrávat. Neučili nás snad tomu již Příšerky s.r.o. nebo Adams Family?
A pak že dnešní děti sedí u počítačů a neumí si hrát.
