06.06.2013

Jednou se tom muselo vylít. A přesto se páni divili, že jim po propršeném týdnu nebo čtrnácti dnech voda zaplavila panství. A tak, když už jim doslova teklo do bot začali teprve se stavěním protipovodňových bariér.
Vítejte na planetě zemi. Vítejte v Čechách.

Nevím, zda-li se mám vůbec pozastavovat s nechápajícím výrazem nad tím, že spousta lidí povodně vidí jako legraci a vzrůšo. Ano, v Praze to nebylo zase tak strašné, jak to média nafukují, ale jsem si jista, že smích nebude reakce lidí, kteří s prázdnýma rukama opouští své domy, které se pomaličku napouští vodou a nikdo s tím neudělá nic. Bezmoc člověka vůči ničivé síle přírody.
Nechci si hrát na moralistu, protože vím, že já jsem ta poslední, co to může dělat, ale vážně bych urážela hlavu dementním lidem, kteří si stěžují na to, že nejsou povodně u nich, protože musí do školy. Buď zticha a buď rád, že máš kde spát, dítě.

Včera jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že Praha je vlastně takové malé vězení. Moc lidí a málo místa. Má cesta z Letňan na Václavák byla boj o přežití. Náhradní linka za metro byla přeplněná a každému bylo zatěžko počkat si na další. To se raději rychle mermomocí natlačit do dveří a vyšoupnout při tom klidně i někoho. Ano, byla jsem takhle na Vltavský vyhozena, ne to není to správné slovo, VYTLAČENA z autobusu nějakým nerudným starým pánem. Říkám vám, staří lidé jsou ti nejhodnější a nebo ti nejzapšklejší lidí vůbec. V tomto případě neexistuje nic mezi tím. Tak jsem se pak stejně tak bezohledně cpala do dalšího autobusu. Zábavné také bylo, že kdykoli jsme míjeli nějaký most zraky všech přítomných byly upřeny z okýnka a byly jak uvytržení a komentovali, jaký je to silný proud a jak je hodně vody,… upřímně? Já viděla jenom špinavou řeku. Nic víc nic míň. 
A tak doufám, že nikdo z vás mých milovaných Brunchers neskončil pod vodou a jste všichni doma v suchu. Proč? Protože PJ se taky neutopila a naopak mi voda vyplavila zpět mou chuť psát (ačkoli se musím přiznat, že byly chvíle, kdy mi to přišlo povrchní a hloupé) a také mou inspiraci. Snad možná jsem zase změnila pohled na věc a s tím i maličko styl psaní. Ale doufám, že si budeme stále rozumět. Vydržte. Vydržte to se mnou a já vám říkám, že nebudete litovat. Už mám pro vás na léto připravené velké fashion překvapení, tak snad budete spokojeni.
Chci se odlišit. České “fashion blogy” jsou moc malý rybníček a tím spíše má tendenci stávat se jednotvárným krom pár výjimek, kterých si velice cením. Ačkoli vím, že jsem k tomu měla sklony k tomu samému. Doufám, že v našem rybníčku budu aspoň žábou než další rybou.