Když se blíží konec

Zveřejněno 28. 5. 2013

Upírám pohled na přetékající kufr a svírá se mi žaludek. Jednak z toho, že nabývám podezření, že ten kufr praskne ve švech pokud jej nějakým magickým způsobem vůbec zapnu a jednak proto, že to něco malého u mne neustále opakuje děsivá slova jako: “Je konec.”

Netušila jsem, že opouštět to tu bude tak těžké. Zůstala bych na tomto místě mnohem déle. Z dlouhého měsíce se stal snad týden, den, pár hodin a já mám pocit, že jsem ještě nestihla tolik věcí, nebyla jsem zdaleka ještě všude, něco mi uniklo,…určitě ano.

Irsko pro mne je jeden veliký žert. Hezkého kluka abyste zde pohledaly a obchody, která zavírají v šest jsou k vzteku. Se zdravým rozumem se zde ztratíte, ale myslím, že si část tohoto místa s sebou ponesu ještě dlouho. Opomenu-li vzpomínky, zapomenu na to, že kdykoli jsem šla po ulici všichni se na mne usmívali a skládali komplimenty je tu stále to, že já ve svých šestnácti letech poprvé byla v tom “velkém světě” sama na svou pěst. Z každého, kdo sem jel z mé školy se mnou, s vylíhla nová osobnost. Což mě možná i svým způsobem děsí. Vše se začalo správně zamotávat, jako tomu ovšem bývá téměř vždy. Problém je, že se ale nezměnili pouze oni v tom, jak na ně pohlížím, ale i já. Opět.

Tak například jsem začala psát povídku. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby ta povídka náhle neměla začátek o pěti stranách, konec o jedenácti a mezi tím několik kapitol utvářející ještě zcela nedokončený příběh. Také je na tom neobvyklé to, že v celém příběhu vypouštím z hlavy myšlenky svého černého já, kterého si tak dlouho držím od těla. (Samozřejmě bezúspěšně.)

Ale nepředstavujte si mne, že bych v Irsku, celé dny proseděla za notebookem, zabalená v dece, usrkávajíc horký černý čaj a vypisovala se ze všeho vzteku, nenávisti a bezútěšně smutných vzpomínek. Ačkoli netvrdím, že takové dny nebyly. (A že jich bylo.)

Většinou se mi zde ale potvrdilo pravidlo, že z těch nejšílenějších a nejnezodpovědnějších nápadů pocházejí ty nejlepší vzpomínky. V jednu noc proniknout do punkového klubu, utéct z hospody zhulenému Irovi, který zval mě a kamarádku s kamarádem na panáka a nakonec vše zakončit házejíce po sobě muffiny.
Procházím teď už nejspíše naposled, na dlouho dobu těmi tak známými ulicemi a ačkoli jsem tu byla teprve měsíc, vzpomínám na každý moment, každý dojem. Vše.

Irské počasí na každého může zapůsobit jinak. Může inspirovat, může vám přivodit deprese, může z vás přes noc udělat alkoholiky,… Já zde mohla být volná a jít si sama na sebe. A ochutnávka z takového světa se mi líbí!

Jak se blogovalo v roce 2008

Jak se blogovalo v roce 2008

Představte si svět, kde nejsou fashion blogy, kde holky nefotí "outfity" z háemka a kde Dominika Myslivcová jen sbírá a má blog o myšácích Diddl. Jakmile jsem někde  v dětský knížce "jak používat internet" zjistila, že vlastně jde vlastnit kus internetu a mít...

2015 v diáři

2015 v diáři

Vítejte v roce 2016.Opožděně. Koncem roku 2015 se stala hromada věcí:1. Zapomněla jsem psát články2. Zapomněla jsem jak se píší články3. Přes to všechno chci psát články Takže se omlouvám, ale neomlouvám se, že stále budu zahlcovat internet nadále.A teď pozor.Nestihla...

10 Příběhů na jednu větu

10 Příběhů na jednu větu

Nikdy nebyla cool. Měla špatnej smysl pro humor a vždycky se smála jenom svejm vtipům. - PJ Mimochodem níže uvedené příběhy jsou pravda a nic než pravda. Chce se projít na cígo a doteď se o tom zpívá. Smoke on the water. Šéf netušil, že přími naproti jeho podniku je...