Upírám pohled na přetékající kufr a svírá se mi žaludek. Jednak z toho, že nabývám podezření, že ten kufr praskne ve švech pokud jej nějakým magickým způsobem vůbec zapnu a jednak proto, že to něco malého u mne neustále opakuje děsivá slova jako: “Je konec.”
Netušila jsem, že opouštět to tu bude tak těžké. Zůstala bych na tomto místě mnohem déle. Z dlouhého měsíce se stal snad týden, den, pár hodin a já mám pocit, že jsem ještě nestihla tolik věcí, nebyla jsem zdaleka ještě všude, něco mi uniklo,…určitě ano.
Irsko pro mne je jeden veliký žert. Hezkého kluka abyste zde pohledaly a obchody, která zavírají v šest jsou k vzteku. Se zdravým rozumem se zde ztratíte, ale myslím, že si část tohoto místa s sebou ponesu ještě dlouho. Opomenu-li vzpomínky, zapomenu na to, že kdykoli jsem šla po ulici všichni se na mne usmívali a skládali komplimenty je tu stále to, že já ve svých šestnácti letech poprvé byla v tom “velkém světě” sama na svou pěst. Z každého, kdo sem jel z mé školy se mnou, s vylíhla nová osobnost. Což mě možná i svým způsobem děsí. Vše se začalo správně zamotávat, jako tomu ovšem bývá téměř vždy. Problém je, že se ale nezměnili pouze oni v tom, jak na ně pohlížím, ale i já. Opět.
Tak například jsem začala psát povídku. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby ta povídka náhle neměla začátek o pěti stranách, konec o jedenácti a mezi tím několik kapitol utvářející ještě zcela nedokončený příběh. Také je na tom neobvyklé to, že v celém příběhu vypouštím z hlavy myšlenky svého černého já, kterého si tak dlouho držím od těla. (Samozřejmě bezúspěšně.)
Ale nepředstavujte si mne, že bych v Irsku, celé dny proseděla za notebookem, zabalená v dece, usrkávajíc horký černý čaj a vypisovala se ze všeho vzteku, nenávisti a bezútěšně smutných vzpomínek. Ačkoli netvrdím, že takové dny nebyly. (A že jich bylo.)
Většinou se mi zde ale potvrdilo pravidlo, že z těch nejšílenějších a nejnezodpovědnějších nápadů pocházejí ty nejlepší vzpomínky. V jednu noc proniknout do punkového klubu, utéct z hospody zhulenému Irovi, který zval mě a kamarádku s kamarádem na panáka a nakonec vše zakončit házejíce po sobě muffiny.
Procházím teď už nejspíše naposled, na dlouho dobu těmi tak známými ulicemi a ačkoli jsem tu byla teprve měsíc, vzpomínám na každý moment, každý dojem. Vše.
Irské počasí na každého může zapůsobit jinak. Může inspirovat, může vám přivodit deprese, může z vás přes noc udělat alkoholiky,… Já zde mohla být volná a jít si sama na sebe. A ochutnávka z takového světa se mi líbí!
