Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme.
Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,…
A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív.Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět.
Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl?
![](https://stylebrunch.cz/wp-content/uploads/2013/02/IMG_1324.jpg)
Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvěma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičů menší obnos “na přilepšenou” a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium.
Já, která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především Topshopu jsem však mohla házet pouze vyčítavé pohledy na mou prázdnou peněženku. Můžu vám říct, že jsem snad nikdy v Palládiu neviděla tolik slev pohromadě. Ale je vám jistě jasné, jak to chodí? Až se tam vrátím budou na stojanech se slevami vyset pouze velikosti XS a nebo poškozené blůzky.
Ale k mému údivu i T, která si mohla pořídit vše, co tam bylo, si nevedla nejlépe. Obchod po obchodu prolétla jako blesk s tím, že se jí nic nelíbí. Na mé návrhy odpovídala pouze slovy “To mi nesedne.”, “To je moc drahé.”, “To nepotřebuju.” … Za jejím rychlým tempem, s kterým vybíhala z obchodů jsem vlála jako uslintaný praporek a mé zraky se otáčely za tou krásou, kterou jsem nechávala za sebou.
A aby v naší skupině nebylo normálního člověka, který by vše prošel bez vnitřních rozporů či nevypadal jako blázen. I N slintala jak se dalo. Jakmile její přítel odešel na bezpečnou vzdálenost, potkávala samé lepší a hezčí, vysportovanější a stylovější kluky. Její oči těkali z jednoho na druhého a vycházely z ní slova jako “Proč musím být kruci zadaná?!”
A jako mne se těžce opouštěly nablýskané stojany Topshopu, ona zase nerada opouštěla skupinku němců s vizáží Arabů, kteří se nás ptali na čísla. Zato pro mne by nebyl ani jeden dost dobrý a to nikoho nemám.
Když se přítel vrátil a všechny nás rozbolely nohy vydali jsme se konečně do posledního patra na něco k snědku. Tam i T s úsměvem podávala bankovky prodavačkám a já vyškrábala těch pár drobných na salát a latté. N se přitulila k příteli a dalo by se říci, že nám všem bylo fajn. Zdravě i nezdravě jsme si nacpali břicha s úsměvem opouštěly prostory obchodního domu.
A jak to je tedy s námi? Víme co skutečně chceme? Ne. Nebo snad možná? Problémem je, že když něco už konečně máme před sebou vždycky zaváháme nebo si to dokonce rozmyslíme a začneme opět koukáme po dalším. Ale často zapomeneme, že i tak jak jsme, bez luxusních doplňků, úžasných šatů a snědého stylového přítele, jsme šťastné. Proto bychom měli občas zkusit se zastavit a užít si našeho TEĎ, tak jak se o tom neustále mluví, ale snad nikdo to neděláme.
P.S. Když jsem se vrátila z Palládia na stole mi ležela obálka z banky, kreditka přišla.
P.P.S. Ještě musím čekat na PIN
P.P.P.S. Kreditka, co jsem měla dříve byla hezčí.