M jako Miláček
Nulté hodiny- ztělesněné zlo samo o sobě. Ráno vstát v 6 a v 7:03 přesně na zastávce čekat na autobus do Satalic. Konečně po dlouhé době přicházím na zastávku s pocitem zadostiučinění, že jsem nic nezapomněla, všechno stíhám, nemám nervy. Autobus přijel a odjel. Všechno skvělé, dokud nedorazil do Satalic. Protože byl přeplněný, s kamarádkou jsme byly nuceny být až v zadní části a než jsme se dokodrcaly přes ospalé lidi a senilní důchodce, kteří se odmítali hnout řidič nám přímo před očima zavřel dveře. „MŮŽETE TO KRUCI JEŠTĚ OTEVŘÍT?!“ Řvala kamarádka. Řidič už ale dávno ujížděl dál.
Stavební zóna Hroní Počernice… A tak jsem se svou vyděšenou, nervní spolužačkou řešila jak se dostat do školy. Nakonec jsme vše stihly s krásným patnácti minutovým spoždením.
Tak jsem po vyčerpávajícím startu a ještě více vyčerpávajícím vyučování jsem sedla na metro a jela si vyčistit hlavu. 30 minut metrem z Leňan na Chodov mi uteklo neskutečnou rychlostí, jelikož jsem se rozhodla sledovat lidi kolem. Zvláštní jak jsme všichni stejní. Samozřejmě podle stylu. Támhleten metalista vypadá stejně jako támhleten. Tadyta slečna vypadá stejně jako tahle… Nasávala jsem (opomenu-li ten zápach) inspiraci…
A Chodov. Konečně.
Znáte ten pocit, když něco strašně chcete? Když jdete kolem toho obchodu a vidíte to tam? Prostě to musíte mít? Za jakoukoli cenu? MAC. Rtěnky. Ráj. Krása.
Do obchodu vcházím se skvěkým pocitem, jsem obsluhována krásným chlapem (pravděpodobně gayem, ale to mu na kráse neubralo) a vycházím jako bych právě vešla do ráje. S malinkatou taštičkou a nebeskou náladou kráčím s malinkou taštičkou a v ní s malinkou krabičkou („…a dokládečkem. No byl by to průšvih, kdybych vám ho tam nedal, tak a vaše taštička…“)
Vzpomínám právě na angličtinu, kdy nám říká pan profesor „Love. It’s not ‚like‘ or ‚prefer‘. It’s stronger. STRONGER. When you love something or somebody you really do. And STRONGER.“ A jo. Tohleto je silný emocionální zážitek. Miluju. Miluju tenhle pocit, tuhle rtěnku. Odstín s krásným názvem „The future!“
Usedám ke Strabucku a chystám se uvolnit. Případně sepsat nějaký ten článek. Latté. Vždycky tu bylo a je pro mne, když chci nechat myšlenky poklidně plynout hlavou a ven do světa. Jako by se kolem stlumily všechny zvuky. Jsem tu jen já… Zvláštní jak se rušné nákupní centrum může změnit v oázu klidu.
„A čo ty tu robíš?“
„Ehm.. promiňte, co?“ nechápavě se podívám na chlápka, který mi sáhl na ramena a tím mne naprosto rozhodil z mé duševní rovnováhy.
„Prepáč já som si vás pomýlil s priatelkou, prepáč.“ omlouval se. (Omlouvám se, nemluvím po slovensku a proto to je možná blbě, píšu co slyším a možná jsem si to v hlavě už i nějak pomotala.) Byl celkem pěkný. Krátké vlasy, červené tričko které mu zvýrazňovalo sportovní postavu, žlotohnědé kalhoty a hnědá brašna. Priatelka sa má…
Nevím, mám poslední dobou snad štěstí na divný dny, kdy usínám s myšlenkami, které se ubírají různými směry… Vždycky toho nejvíc navymýšlím právě v posteli. Problém se skrývá v tom, že druhý den už nevím, co bylo to tak strašně důležitýho, jak už to nevím…
