Bez lekaček, bez motorových pil. Devět filmů, ve kterých strach bydlí v architektuře, v kostýmech a v lidech. Když začnete 25. října, poslední doběhne přesně na Dušičky.
Halloween k nám přišel jako dýně v supermarketu a zůstal jako výmluva na kostýmovou párty. Naše vlastní tradice je tišší: druhého listopadu svíčky na hrobech, mlha, chryzantémy a pocit, že hranice mezi živými a mrtvými je na pár dní trochu tenčí.
Tenhle výběr leží někde mezi. Nenajdete v něm filmy, které vás vyděsí hlasitým zvukem. Najdete v něm strach, který nezmizí, když rozsvítíte, protože nesedí ve tmě, ale v chodbách, v korzetech, v dějinách a v lidech, kteří se usmívají.
Řazeno chronologicky. Jeden za večer.
1. Upír Nosferatu (1922), F. W. Murnau
Film, který neměl existovat. Berlínské studio Prana-Film natočilo Draculu bez práv a myslelo si, že stačí přejmenovat hraběte na Orloka. Nestačilo. Vdova po Bramu Stokerovi Florence se soudila a v červenci 1925 soud nařídil zničit všechny kopie i negativy. Film přežil jen díky několika kopiím, které už stihly odjet do zahraničí.¹
Sledujete tedy něco, co bylo soudně odsouzeno k smrti a odmítlo umřít. Na upíra docela příhodné. Je to němý film, takže telefon odložte, jinak vám uteče polovina příběhu.
2. Rebecca (1940), Alfred Hitchcock
Strašidelný příběh bez strašidla. Titulní postava je mrtvá, neuvidíte ji ani na fotografii, a přesto vládne každé místnosti sídla Manderley. Podle románu Daphne du Maurier.
Je to jediný Hitchcockův film, který vyhrál Oscara za nejlepší film,² což je malý vtip dějin: mistr napětí uspěl s gotickou romancí. Paní Danversová je důvod, proč dodnes nevěříme hospodyním se svazkem klíčů.
3. Spalovač mrtvol (1969), Juraj Herz
Nejděsivější český film není horor. Pan Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského miluje svou práci v krematoriu, svou rodinu a pořádek. Právě tahle láska ho dovede ke kolaboraci a k vraždě. Podle novely Ladislava Fukse.
Krátce po premiéře v březnu 1969 film zmizel z kin a vrátil se do nich až v srpnu 1990.³ Měkký hlas, dokonalé způsoby, a pod nimi propast. Kdo chce pochopit banalitu zla bez přednášky, ať začne tady.
4. Morgiana (1972), Juraj Herz
Herz podruhé, tentokrát v barvě a v krajkách. Iva Janžurová hraje obě sestry: laskavou Kláru i žárlivou Viktorii, která se jí rozhodne zbavit jedem.
Pro Stylebrunch skoro povinná četba. Tady kostým není dekorace, ale charakter, a interiér prozradí víc než dialog.
5. Piknik na Hanging Rock (1975), Peter Weir
Na Valentýna roku 1900 vyrazí dívky z internátu na výlet ke skalám a některé se nevrátí. Víc se nedozvíte. O tom to celé je.
Bílé šaty, korzety, horko, bzučení hmyzu. Žádná krev, jen neklid, který vydrží dlouho po titulcích. Pokud hledáte Halloween pro lidi, kteří horory nesnášejí, tady je.
6. Suspiria (1977), Dario Argento
Opak Pikniku, všechno je nahlas. Americká tanečnice přijede do baletní akademie ve Freiburgu a brzy zjistí, že ji vedou čarodějnice. Děj je záminka. Skutečným obsahem je barva: červená a modrá tak syté, že film místy vypadá jako vitráž. Hudba skupiny Goblin vám pak bude znít v hlavě ještě v listopadu.
7. Osvícení (1980), Stanley Kubrick
Ano, samozřejmá volba. Ale samozřejmé věci se vyplatí vidět znovu, tentokrát pozorněji. Hotel Overlook je horor architektonický: chodby, které nedávají prostorový smysl, a koberec, jehož vzor znáte, i když jste film nikdy neviděli.
Stephen King, autor předlohy, Kubrickovu verzi neměl rád. Divácké dějiny mu za pravdu nedaly.
8. Ti druzí (2001), Alejandro Amenábar
Jersey po válce, dům v mlze, matka v podání Nicole Kidman a dvě děti, které nesmí na denní světlo. Všechno, co ke gotickému příběhu patří: zatažené závěsy, zamčené dveře a služebnictvo, které ví víc, než říká. Nejlíp funguje, když o něm nic nevíte, takže tady končím.
9. Přežijí jen milenci (2013), Jim Jarmusch
Na závěr upíři, kteří by u nás měli předplatné. Adam (Tom Hiddleston) a Eva (Tilda Swinton) žijí po staletí, sbírají knihy, kytary a výhrady k lidstvu. Nejvíc je neděsí smrt, ale to, jak málo si lidé váží toho, co sami vytvořili.
Pro čtenáře Stylebrunche skoro dokument.
A na Dušičky pak zapalte svíčku. Ne ze strachu. Prostě proto, že to tak děláme.
