Tento článek by mohl být naprosto klasickým výčtem bodů, proč číst. Mohl by být jen o snaze přesvědčit čtenáře, že čtení je pro ně prostě dobré. Jenže čím by se to lišilo od paní učitelky, která vás během školních let zahlcovala pocitem viny, že skončíte jako troska, pokud si neosvojíte základy gramatiky?
Internet je dnes plný rytířů, kteří se vydali na křížovou výpravu proti klesající gramotnosti. Lidé, kteří se čtením zápasí, se stali obětními beránky za vše, co je na světě špatně. A v tomto záchvatu kolektivní spravedlnosti jsme proměnili čtení ze slovesa v podstatné jméno: čtenář. Tato identita se pro někoho stala metou, pro jiné estetickým výkonem.
Problém je ten, že tato veřejná rozhořčení nad stavem naší čtenářské gramotnosti nenabízejí žádná konkrétní řešení. Jsou buď vágními výzvami k tomu, abyste nějak četli víc, nebo rekapitulací deprimující statistiky o brzy postgramotné společnosti.
Jsem si vědoma tohoto zkreslení i v naší vlastní práci. Rady typu “čtěte více za méně času” se diskutují podstatně lépe, a bohužel, rozhořčené výkřiky nad tím, že nikdo nečte, přitahují mnohem víc lidí než střízlivý, uvážlivý rozhovor o tom, jak situaci skutečně zlepšit.
Proto mě otázka k čemu je vlastně čtení neopouští. Po letech strávených jeho obhajobou nemám jasnou odpověď. A pokud ji nebudu hledat, neliším se ničím od přísné češtinářky, která vás do čtení hrnula prostě proto, že se to má.
Zkusme to tedy vzít pěkně od začátku.
Jak vidíme svět: výchozí pozice
Začněme něčím konkrétním. Auto vám odmítá nastartovat. Jaká je vaše první reakce? Zvednout kapotu? Sehnat kabely? Zavolat pojišťovnu?
Kdykoli narazíme na problém, sáhneme po sadě zavedených reakcí. Tyto výchozí pozice v nás zanechala máma, která vás donutila uzavřít první havarijní pojištění, nebo táta, který vás naučil nastartovat auto pomocí kabelů. Prostě výchozí nastavení.
Co ale dělat, když žádná z těchto reakcí nezabere? Pojišťovna nepošle nikoho, náhradní baterie odmítá spolupracovat. Co teď? To je chvíle, kdy přecházíme ke konzultaci.
Jak měníme pohled na svět: konzultace
Vezmete telefon a zadáte: proč nejde nastartovat auto? Vyhledávač (nebo AI) vyplivne stovky řešení. Přečtete si pár rád a najednou vás napadne, že možná to není problém baterie, ale motoru.
Všimněte si tohoto jemného posunu. Před konzultací pro vás nic mimo vaše výchozí reakce jednoduše neexistovalo, protože nevíme, co nevíme. Ale i jen pár alternativních řešení nás vysvobodí z definice šílenství. Dělat stále totéž a čekat jiný výsledek.
Tento proces je základní jednotka čtení. Nejde o nic jiného než o únik z výchozích reakcí prostřednictvím informací. Právě tehdy si uvědomíte, že jste týdny nekoukali na ukazatel paliva, protože je vlastně ropná krize a benzín je drahý. Vrátíte se k autu, dáte klíč do zapalování a všimnete si, že šipka míří do červeného. Dochází vám benzín. A tím se dostáváte k experimentu.
Jak jednáme na základě informací: experiment
Vzpomenete si na prázdný kanystr ve sklepě. Vytáhnete ho, objednáte Bolt na benzínovou stanici a kanystr naplníte. Na cestě zpátky ale začnete pochybovat, jestli to opravdu byl problém s palivem.
To je fáze experimentu, kdy ověřujeme informace v praxi. Vrátíte se domů, přilijete benzín a opět dáte klíček do zapalování. Jedno zašvitořeníze motoru. Druhé. Třetí. Pak se rozsvítí palubní deska a světla. Auto nastartovalo.
S úlevou si oddychnete. Měsíční rozpočet je zachráněn. A příště si budete dávat na ukazatel paliva pozor. (Pozn. autorka není vlastník motorového vozidla ani řidičského průkazu, nejde o žádný bojkot, ale o bezpečí lidí kolem na ulici, proto berte metaforu s autem čistě jako ilustrační příklad, autorka neví, o čem píše)
Jak se učíme: zapamatování
Proces učení není úplný, dokud si výsledky experimentu nezapamatujeme a nezahrneme do svých výchozích reakcí. Příště si dáte pozor, protože jste se poučili. Nejen, že jste vyřešili problém, ale změnili jste způsob, jakým vidíte svět. Smyčka učení se uzavřela.
Přesně to samé se děje při čtení.
Zpátky k otázce: k čemu čtení vlastně je?
Pojďme si to zrekapitulovat. Smyčka učení začíná tím, jak vidíme svět. Když naše výchozí reakce selžou, hledáme jiné zdroje. Ověřujeme je v praxi a pokud jedno z řešení funguje, zahrneme ho do svého pohledu na svět.
Totéž se děje při čtení, jen na vyšší úrovni. V životě je auto bez benzínu ten nejmenší problém. Někdy narazíme v práci na člověka, ze kterého nám vstávají vlasy na hlavě. Jindy se potápíme ve financích. A když se podíváme opravdu z výšky, části života jednoduše nedávají filozofický ani duchovní smysl.
Když takový problém nevyhnutelně přijde, smyčka učení se spustí. Vyzkoušíme všechny výchozí reakce. Vykřičíme se, začneme spekulovat na burze nebo se ponoříme do existenciální úzkosti (tadu už autorka ví, o čem mluví).. Ale pokud by naše výchozí reakce fungovaly, problém by nebyl problémem. Uvízli jsme, protože se vzpíráme přejít ke konzultaci.
A právě tady vstupuje čtení. Dobrý román, který se dotýká jádra lidského chování, vám může nabídnout okno do toho, proč se váš kolega chová jako… řekněme problematicky. Solidní kniha o osobních financích vám otevře jiný způsob uvažování o penězích. A silná filozofická kniha dokáže osvětlit existenciální obavy, které vás drží vzhůru po třetí ráno. Čtení je okno do jiného světa: světa, který je prozatím mimo váš dosah.
Bez tohoto výhledu se k experimentu ani zapamatování nedostaneme. Nemáme dost nástrojů, abychom vůbec bylo co zkoušet. Tento stav nedostatku poznání se v kybernetice nazývá nedostatkem requisite variety, tedy potřebné různorodosti.
Tento pojem si lze vysvětlit pomocí nožů. Představte si, že různé zdroje informací jsou různé modely švýcarského kapesního nože. Blog/instagram post je základní model s čepelí. Odborný článek má navíc otvírák a pilník. A pořádně podložená kniha je ten super cool model s nůžkami, otvírákem na konzervy i šroubovákem vedle čepele.
Chcete čelit životním situacím s jedinou čepelí, nebo raději se sadou nástrojů po ruce? To je síla čtení. Jak se rozrůstá vaše znalostní základna, máte pro nejrůznější životní zkoušky připravena potenciální řešení.
Proto je skvělé čtení napříč žánry. Nezůstávejte jen u beletrie, zkuste populárně-naučnou knihu o jazyce. Nepřestávejte u seberozvoje, vyzkoušejte filozofii. Nikdy nevíte, kdy se určitá myšlenka bude hodit, a zásobu nástrojů nikdy není dost.
Knižní hlupáci
Alexander Pope napsal jednu větu, která se mi vryla hluboko do paměti: bookful blockheads, ignorantly read. Knižní hlupáci, kteří čtou nevědomě. Existuje zvláštní druh idiota, který má plnou hlavu teorie, ale nikdy ji neověří v praxi.
To jsou ti akademičtí typy hromadící fakta, kteří hledí na plně vybavený švýcarský nůž s despektem. “Prostě tuhle čepel dokonale nabruste a bude stačit,” říkají se svým základním jednoúčelovým modelem, dokud je jednou někdo nepožádá o otevření lahve vína a neuvědomí si, co je stálo jednostranná specializace.
K tomuto problému přemýšlení a specializace se dostaneme, až se do otázky proč číst? ponoříme hlouběji. Knižní hlupák nečetl málo. Uvízl mezi konzultací a experimentem.
Přečetl pět knih o osobních financích a nikdy nepřenastavil trvalý příkaz. Zná čtyři teorie attachmentu a v hádce reaguje přesně tak, jak reagoval v sedmnácti. Má nůž s dvaceti nástroji, ale nechává ho v šuplíku, protože je moc pěkný na to, aby se odřel.
Schopenhauer to napsal zhruba o sto čtyřicet let po Popeovi a o poznání nevlídněji: kdo čte, myslí cizí hlavou místo vlastní.¹ Čtení podle něj člověka nevzdělává, ale zbavuje ho nutnosti myslet. Je to nespravedlivé jako většina Schopenhauerových výroků a jako většina z nich je to částečně pravda. Cizí hlava je skvělá věc, dokud si ji jenom půjčujete. Problém začíná, když v ní zůstanete bydlet.
Proč se u konzultace tak dobře bydlí
Protože je to jediná fáze smyčky, ve které nemůžete prohrát.
Vidění světa je pasivní. Zapamatování přijde samo. Ale experiment je jediné místo, kde se dá selhat, a hlavně selhat veřejně. Když zavřete knihu o financích a otevřete internetové bankovnictví, zjistíte do třech minut, jestli jste pochopili, co jste četli. Když ji zavřete a otevřete další knihu o financích, neselžete nikdy.
Konzultace je pohyb bez rizika. Vypadá jako práce, měří se v přečtených stranách a nikdo vás při ní nemůže nachytat. Proto se u ní tolik lidí zabydlí a zařídí si tam kuchyňskou linku.
Čtenář je titul, čtení je sloveso
A tady se vracíme k tomu, čím jsme začali.
„Čtenář“ je titul, který si člověk udělí za konzultaci. Za nakoupené knihy, za odebíraný newsletter, za police vyfocené v přirozeném světle. Je to podstatné jméno, tedy stav. Něco, čím jste, i když zrovna spíte.
Čtení je sloveso. Je to to, co uděláte s tím, co jste přečetli, a pozná se to na místech, která s knihami nemají nic společného. Na tom, jak vedete nepříjemný rozhovor. Jak rozhodujete o penězích. Jak snášíte třetí hodinu ranní.
Odtud plyne i to, proč mě vždycky iritovaly kampaně za čtenářskou gramotnost. Nechtějí po nikom, aby četl. Chtějí po něm, aby byl čtenář. To je požadavek na identitu, ne na činnost, a identitu si člověk může pořídit i tak, že si koupí knihu a vyfotí ji.
Tak k čemu to čtení je
Čtení není dobré. Je užitečné, což je méně vznešené a podstatně obhajitelnější.
Rozšiřuje repertoár reakcí na situace, které jste ještě nezažili. To je celé. Kybernetik W. Ross Ashby to formuloval jako zákon: zvládnout rozmanitost prostředí dokáže jen systém, který má sám dost rozmanitosti uvnitř.² Ve vaší hlavě to znamená, že když přijde problém, který jste nikdy neměli, budete potřebovat reakci, kterou jste nikdy nepoužili. A tu si musíte odněkud půjčit dřív, než ji budete potřebovat.
Nikdo si nekupuje švýcarský nůž ve chvíli, kdy před ním leží zavřená láhev.
Poznámka na konec
Autorka tohoto textu nemá řidičské oprávnění. Nikdy nestartovala auto přes kabely, nikdy nesledovala ukazatel paliva a kanystr ve sklepě nemá. Ten výklad o autě napsala proto, že si ho přečetla.
Což je buď přesná ukázka toho, o čem je řeč, nebo důkaz, že knižní hlupáctví je nakažlivé. Rozhodněte sami. Já mezitím půjdu něco vyzkoušet.
