Praha se stala prvním evropským městem, kde můžete spatřit originály dvou nejslavnějších australopitéků, Lucy a Selam. Expozice v Národním muzeu není jen přehlídkou fosilií a rekonstrukcí, ale také setkáním s vlastní minulostí. Když stojíte tváří v tvář bytosti, která žila před více než třemi miliony let, uvědomíte si, že příběh lidské evoluce není uzavřená kapitola v učebnici. Je to intimní dialog napříč časem.
Praha má dar stát se občas dějištěm událostí, které přesahují hranice města i státu. Výstava Lucy a Selam je jednou z nich. Originály fosilií, jež patří mezi nejvzácnější kulturní dědictví Etiopie a světové paleoantropologie, se poprvé v historii dostaly do Evropy a právě do Národního muzea.
Nejde jen o logistický zázrak, ale o symbolické gesto. Vzácné kosti, které byly miliony let ukryté v etiopské zemi, teď stojí v srdci střední Evropy, v budově, která sama pamatuje několik století proměn. Pro Prahu, často vnímanou jako město mostů mezi Východem a Západem, je to kurátorské přiznání role: propojit lokální a globální, minulost i současnost.
Výstava se tak stává i kulturní událostí, která nás nutí přemýšlet, jaké místo má naše město ve světových dějinách, a jaké místo máme my sami v dějinách lidského rodu.
Vcházíte do potemnělého sálu Národního muzea a první, co vás obklopí, je ticho. Ne to všední, městské – ale ticho, které má hloubku a věk. V něm stojí vitríny a za nimi kostry bytostí, které tu byly dávno před námi. Nejsou to jen kosti. Jsou to tváře, které se na nás dívají zpět napříč miliony let.
Lucy a Selam. Dvě jména, která se zdají být něžná a blízká, a přesto v sobě nesou propastný čas. Jedna dospělá žena, která kráčela po africké savaně, když lidstvo ještě neexistovalo. Druhé dvouleté dítě, jehož křehká kostra přežila tisíce generací, aby tu dnes mohlo stát před námi.
Je snadné vnímat fosilie jako exponáty. Kusy kamene a kostí, které patří do učebnic. Ale zkuste se na chvíli zastavit a dívat jinak. Představte si dech, který ty kosti kdysi nesly. Pohled očí, které se dívají zpět, i když už dávno pohasly. Uvědomíte si, že příběh není za sklem, je i ve vás. Protože Lucy i Selam nejsou cizí.
A tak výstava není jen o vědě. Je to příležitost nahlédnout na sebe samotné: co vlastně znamená být člověk, když náš příběh nezačíná v učebnicích, ale v prachu savany a křehkých kostech dívky, která kdysi udělala první kroky, jež dnes opakujeme my.
Lucy a Selam – příběh původu
Říká se, že každá rodina má své pradávné příběhy. Někde se vyprávějí o prababičce, která prošla válkou, jinde o dědovi, který uměl rozdělat oheň jedním pohybem ruky. Ale příběh Lucy je starší než jakákoli rodina, kterou známe. Je starší než jazyk, kterým ho dnes čteme.
Lucy – Dinkinesh. V amharštině to znamená „jsi překrásná“. Byla malá, sotva přes metr vysoká, s tělem napůl ještě připomínajícím stromové opice, a přesto už nesla v pánvi křehký zázrak vzpřímené chůze. Kráčela po krajině, kde noc patřila šelmám a den slunci, a netušila, že její kosti jednou změní to, jak sami sebe chápeme.
Vedle ní stojí Selam. Dítě. Fosilie dvouapůlleté dívky, jejíž kostra se zachovala s takovou přesností, že v ní vidíme i mléčné zuby, které jí nikdy nevypadly. Její jméno znamená „mír“. Ale její přítomnost je spíš varováním: že příběh lidstva nezačal velikostí, ale křehkostí. Že náš rod je založen na tělech, která byla zranitelná, malá, vystrašená.
Když se díváte na Lucy a Selam, uvědomíte si, že to není expozice o „někde jinde“ a „někdy dávno“. Je to setkání s vlastními kořeny, které jsme chtěli zapomenout. Kostra ženy a dítěte, které se staly ikonami lidské evoluce, tu v Praze stojí v potemnělém sále. Jako by se na nás tiše ptaly: „Co jste udělali s příběhem, který jsme začaly?“
Tváře, které nás pozorují
Pak se zastavíte u tváře. Už to nejsou kosti, už to nejsou jen čísla v popisce. Francouzská sochařka Élisabeth Daynès vdechla fosiliím kůži, vlasy, oči. Hyperrealistické modely, které mají jediný účel – abyste se nemohli vyhnout pohledu.
Stojíte před Lucy. Její oči jsou tmavé, nepřítomné a přesto neústupné. Je to tvář, která zná divokost noci, hlad i oheň, který možná ještě neuměla ovládnout. A přesto v ní je cosi, co známe. Ten jemný záchvěv kolem úst, který připomíná úsměv. Nebo spíš: ozvěnu něčeho, co jednou budeme nazývat úsměvem.
A pak Selam. Dítě, které nikdy nedospělo. Její drobná lebka, z níž Daynès poskládala tvář s nečekanou něhou, vás zaskočí víc než kostra. Protože dětský pohled je univerzální. Když se díváte do očí dvouleté bytosti, je to pohled, který znáte – bez ohledu na to, jestli žila před třemi miliony let nebo dnes na hřišti za domem.
V tom pohledu je zneklidňující blízkost. Protože už to nejsou „oni“. Jsme to „my“.
Výstava nás nenutí klást vědecké otázky, ale ty existenciální: Co vidíme, když se díváme do tváře, která se dívá zpět z hlubin času? A nejsme to právě my, kdo stojíme za sklem, zatímco ony – Lucy a Selam – jsou skutečně živé ve svém příběhu?
Česká stopa ve světovém příběhu
A pak si uvědomíte, že to, co vás přivedlo k Lucy a Selam, není jen exotická výpůjčka z daleké Etiopie. Příběh původu se totiž vine i našimi vlastními poli, jeskyněmi a hliněnými nádobami.
Dolní Věstonice – jméno, které zná každý školák, ale málokdo si představí, jaké to je stát před skládankou mamutích kostí, která byla kdysi skutečným útočištěm. Nebo malou hliněnou venuši, jejíž oblé tvary byly prvním uměním, které člověk stvořil. Byl to náš hlas v téhle dlouhé kronice, a zní dodnes.
Koněpruské jeskyně ukrývají stopy nejstarších moderních lidí v Evropě – tváře, které francouzská sochařka znovu oživila, aby se mohly dívat zpět na nás. I tady, pár kilometrů od Prahy, chodili lidé, kteří nebyli „předci někoho jiného“. Byli to naši vlastní.
A pak Tišice. Bohatý hrob ženy, které přezdívají „amazonka“. Její kosti, pohřbené s ozdobami a symbolem moci, dokazují, že příběh nebyl jen o přežívání. Byl také o postavení, o touze, o elitách. Už v eneolitu se totiž člověk učil, že příběh rodu je stejně tak o tom, jak žije, jako o tom, jak vládne.
Všechny tyto nálezy působí jako tiché připomínky: není to jen daleká Afrika, která nese naše kořeny. Jsou i pod naší půdou. Každý kámen, každá jeskyně může být součástí stejné kroniky, jejíž stránky obracíme v muzeu.
Když odcházím ze sálu, zůstává ve mně zvláštní ticho. Ticho, které není prázdné, ale plné přítomnosti. Lucy i Selam tu zůstávají, ale jejich pohled si nesete s sebou. Až ven, až do tramvaje, až domů.
Možná právě to je největší síla téhle výstavy: nenutí vás jen obdivovat vitríny, ale nutí vás pohlédnout dovnitř sebe. Najednou si uvědomíte, že nejsme konečnou verzí lidstva, jen jeho dočasnou kapitolou. Že náš příběh nezačal u moderní architektury nebo digitálních sítí, ale v prachu savany a v očích malého dítěte, které se na nás dnes dívá přes propast tří milionů let.
A že možná jediné, co nás skutečně spojuje, není technologie ani kultura, ale to, že všichni stále hledáme svůj domov v čase.
Praktické informace pro návštěvníky
Výstava Lidé a jejich předci je otevřena v historické budově Národního muzea v Praze.
- Kdy: od 25. srpna do 23. října 2025
- Doporučujeme lístky koupit předem a zarezervovat si časový slot pro návštěvu.
- Co uvidíte:
- originály fosilií Lucy a Selam (poprvé v Evropě),
- odlitky a rekonstrukce dalších homininů,
- hyperrealistické modely od sochařky Élisabeth Daynès,
- unikátní české nálezy (Dolní Věstonice, Koněprusy, Tišice).
- Pravidla: zavazadla větší než 15 × 21 × 10 cm a kočárky je nutné odložit zdarma v šatně.
- Kontakt: Národní muzeum, e-mail: nm@nm.cz, tel.: 224 497 111 (recepce).
