Přehlídky mohou být teatrální, ale ty nejlepší momenty si odnášíme domů – do vlastních šatníků. Jaké siluety, materiály a detaily z letošního MBPFW skutečně fungují mimo runway?
Když zhasnou světla a poslední modelka zmizí za kulisami, zůstává otázka: co nám z té módní euforie vlastně zůstane? Zářící reflektory, hudba a monumentální gesta přehlídek mají své kouzlo – ale jejich efekt trvá jen pár minut. To, co žije dál, jsou malé detaily, které si zapamatujeme a které se dokážou nenápadně přestěhovat do našich šatníků.
Mercedes-Benz Prague Fashion Week se i letos snažil balancovat mezi velkým divadlem a realitou života. A právě tam, kde se kolekce nepotřebovaly schovat za efektní kulisy, ale dovolily nám představit si je ráno před zrcadlem, móda začala opravdu dýchat. Protože móda není jen obraz na mole – stává se součástí života ve chvíli, kdy ji umíme nosit, dotknout se jí a vzít si ji domů.
Sure Curated: outsider jako metoda
Alexandr Bel otevřel fashion week s energií, která působila jako protihráč Němcovy uhlazenosti. Jeho „generace outsiderů“ nebyla pózou, ale programem – rebelií, která nevytváří chaos, ale vlastní řád. Kouř v prostoru, sakové siluety a vojenské kabáty evokovaly partu lidí, kteří se nikdy necítí úplně součástí, a právě proto mají svou sílu.
Z mola přitom nespadly jen koncepty, ale i jasně použitelné prvky: dokonale strukturovaná saka, která fungují i mimo přehlídku, nebo kombinace přísného límce s volnými kalhotami, která rozbíjí formálnost. Je to typ kontrastu, který se dá snadno stylovat v běžném šatníku – a přitom neztrácí nic ze svého postoje.
Belův outsider není laciný rebel. Je to někdo, kdo zůstává stranou davu, ale přináší autenticitu. A právě v tom je jeho kolekce silná i v každodenní realitě – ukazuje, že móda nemusí být o „zapadnutí“, ale o odvaze zůstat svá.
Alexandra Gnidiak: anonymní žena z fotografií
Mezi rebelským outsiderstvím Sure Curated a teatrální ženskostí Tomáše Němce se odehrála jedna z nejintimnějších přehlídek celé edice. Alexandra Gnidiak přenesla na molo příběh neznámé ženy, jejíž fotografie našla v antikvariátu. Kostýmky, kabátky a zasněný půvab, zachycený na zažloutlých snímcích, se proměnil v kolekci, která nesla melancholii i nadčasovost.
Gnidiak pracovala s náladou noční ulice nad ránem – vzduch voní po cigaretách a pudru, v dálce slyšíte kroky podpatků. A přesně tak působily i modely: decentní, s lehce nostalgickým nádechem, ale stále živé. Klíčovým prvkem byla vlněná látka „sůl a pepř“, do které plynule zapadaly pleteniny – jako by byly utkané přímo z atmosféry.
Ready-to-wear momenty? Rozhodně. A vlastně osobně bych si tam zakomponovala úplně všechno. Šedý oblek s dlouhou šálou, který si umím představit v ulicích Prahy, stejně jako pletené šaty, co nesou stopu ruční práce. Gnidiak dokázala, že i anonymní život, zachycený na starých fotkách, může mít sílu ovlivnit naši současnost – a stát se inspirací pro vlastní každodenní šatník.
Tomáš Němec: ženskost bez hysterie
Přehlídky Tomáše Němce bývají magnetem a není to náhoda. Tentokrát představil orchestr kontrastů: samet proti šifonu, perly proti matné vlně, černobílou paletu s jediným akcentem rudé rtěnky. Jeho práce s ženskostí působí jako vyznání, ale není sentimentální ani lacině provokativní.
Korzet, jeho dlouhodobý podpis, tentokrát neomezoval, jen rámoval. Jemná linie, která spíš naznačila než svázala. Vrstvení šperků kolem krku dodalo dramatičnost, aniž by přehlušilo samotný střih. Bylo v tom něco, co se dá přenést i do každodenní reality – černobílé variace, šperky jako struktura, gesta, která drží tělo vzpřímené, ale dovolí mu dýchat.
Ženskost v Němcově podání není hysterie. Je to klidná síla. Přesně ta, kterou si umím představit i mimo runway – v kanceláři, na večerní akci, nebo jen tak, pro sebe.
Tomáš Višňovský: nová jména na startovní čáře
Van Graaf Junior Talent bývá soutěž, která vyhlédne designéry, o nichž za pár let uslyšíme znovu. A historie to potvrzuje – právě tudy kdysi prošel i Tomáš Němec. Letos cenu získal Tomáš Višňovský se svou kolekcí „Cursed by Spring“, která balancovala mezi nostalgickou elegancí a hravými detaily.
Višňovský pracoval s inspirací šedesátými lety – límečky, kostýmky, šaty pod kolena – a přidal k nim ironický twist: vzorované podkolenky, lakované lodičky, vysoké drdoly. Byla v tom lehká nadsázka, ale i jasná linka ženskosti. Kolekce působila sebevědomě, což je u mladého autora zásadní.
Ready-to-wear prvek? Kostýmky, které působí retro, ale mají čistotu, jež se dá snadno stylovat i dnes. A i když jde o začátek, právě tahle rovnováha mezi nostalgií a současností ukazuje, proč má cenu Višňovského kariéru sledovat.
Petra Ptáčková (PTACKOVA): hory textilu a apel
Večer patřil druhého dne Petře Ptáčkové, která letos poprvé vystoupila pod novým názvem značky PTACKOVA. A zatímco u Němce i Bela šlo o gesta a siluety, tady přišla konfrontace. Obrovské hromady textilu kolem mola byly víc než dekorace – byly to výčitky. Připomínka toho, co se děje s přebytkem, který náš průmysl chrlí.
Jenže i přes ten apel se kolekce neztratila v moralizování. Naopak. Vrstvené kabáty z vyřazených látek, přešitý textil z manufaktur, detaily, které dokazují, že upcycling nemusí být synonymem pro „provizorium“. V jejím podání to byl plnohodnotný design – ready-to-wear, který působí pevně, promyšleně a esteticky.
A právě to je na Ptáčkové silné: dokázala vzít téma, které by snadno mohlo sklouznout do sloganu, a proměnit ho v krejčovský řád. Hory textilu se staly metaforou, ale i inspirací, že i chaos lze přetvořit do podoby, kterou si klidně oblečeme zítra ráno.
OnTheBoat: drzost a krajka
Kolekce Jany Horejšové působila jako kontrapunkt k melancholii Gnidiak. Byla odvážná, přímočará a neskrývala své gesto: postavit se za sebe. Upcycling v jejím podání přestal být jen hrou s deadstockem – stal se krejčovským vyjádřením drzosti.
Největší roli tu hrála krajka. Ne ta klasická, sentimentální, ale krajka přetavená do struktury, která působila ostře, až nekompromisně. Horejšová dokázala, že i materiál, který v sobě nese historickou něhu, může být moderním statementem.
A právě tohle je prvek, který si lze snadno přenést i mimo runway. Krajkový top přes jednoduché šaty, vrstvení jemného s hrubým, provokace i elegance v jednom. Modely sloužily i provokovaly zároveň – a to je v každodenním stylingu možná ta největší inspirace.
UMPRUM Graduate Show: čtyři lekce pro budoucnost
Každý rok je Graduate Show malou laboratoří budoucnosti – a letos to platilo dvojnásob. Čtyři mladé návrhářky ukázaly, že jejich pohled není jen experiment, ale často inspirace, kterou lze hned převést do života.
- Adéla Greta Holušková přetavila archetypy osobnosti do jednotlivých looků. Kolekce byla introspektivní, ale v každém modelu se dal najít konkrétní stylingový tip – třeba kombinace kontrastních textur nebo využití doplňků k podtržení charakteru.
- Barbora Horáková ukázala, jak může fungovat kapsule pro „gorporát“ – přechod z kanceláře rovnou do města. Praktické střihy s funkčními prvky ukázaly, že ready-to-wear nemusí být nudné, ale může reagovat na reálné potřeby.
- Magdaléna Seppová otevřela téma pletenin. Ukázala, že oděv nezačíná hotovou látkou, ale přízí, která se teprve stává tkaninou. Z mola si lze odnést odvahu míchat pleteniny s klasickými materiály, aniž by působily jen sportovně.
- Barbora Tomalová přistoupila ke kolekci jako k terapii – pracovala s černobílou paletou a drapingem. Z toho plyne jasný RTW prvek: čistota černé a bílé, doplněná o nepravidelné vrstvení. Minimalismus, který ale nese emoci.
Studenti ukázali, že experiment a každodenní nositelnost se nevylučují. Naopak – právě v té odvaze hledat nové cesty se rodí detaily, které dělají náš vlastní šatník živější.
Aleš Hnátek: intuice jako kompas
Poslední přehlídka týdne patřila Aleši Hnátkovi a uzavřela MBPFW v duchu tichého, ale vytrvalého sebevědomí. Zatímco jiní návrháři přicházejí s uzavřenými kapitolami, Hnátek buduje jednu nikdy nekončící kolekci – organický celek, který se rozvíjí s každou novou siluetou.
Jeho principem je intuice. Pokud oděv nefunguje na první pocit, nemá právo na přežití. Den před show prý celý model předělával, protože ho „necítil“. A právě tahle schopnost naslouchat vlastnímu kompasu se propsala i do výsledku.
Materiály volí přírodní: vlna, struktury, tkaniny s životností. Ale nejsou to jen estetické volby – jsou to rozhodnutí, která respektují komfort nositele a zároveň vydrží. Hnátek tím připomíná, že ready-to-wear nemusí být kompromisem, ale klíčem k udržitelné eleganci.
RTW momenty jeho kolekce nejsou prvoplánové. Spíš jde o siluety, které fungují potichu – kabát, který sedí a vydrží roky, střih, který nepodléhá trendu, ale stále provokuje. A právě tím Hnátek ukázal, že závěr týdne nemusí být jen velké gesto, ale i lekce o tom, co znamená, když móda skutečně dýchá.
Destilát zářijového MBPFW
Když se podívám zpět na letošní pražský fashion week, uvědomuju si, že nejvíc mě zasáhly ne ty největší kulisy, ale právě malé momenty. Korzet, který nesvazuje, ale rámuje. Kabát ve struktuře sůl a pepř, který si umím představit na ranní kávě. Krajka, která není sentimentem, ale drzým gestem. Pletenina, která začíná u příze a končí v něčím šatníku.
Tohle jsou fragmenty, které přetrvají i po zhasnutí světel. Ukazují, že česká móda dokáže být nositelná, sebevědomá a přitom stále poetická. Že nemusí stát jen na velkých gestech, ale že umí dýchat i v každodenním životě.
Protože skutečná síla přehlídky se nepozná podle toho, kolik kamer blikalo v prvních řadách. Pozná se podle toho, jestli si z ní odneseme kus, který se stane součástí našeho vlastního příběhu. A právě tohle je moment, kdy móda přestává být obrazem – a stává se životem.
Foto: @sabrinakulhankova.photography a oficiální MBPFW
