Hory textilu a klubové sny. Dva obrazy, které letos vystihují MBPFW a současně fungují jako manifest. První připomíná přebytek a tíhu, kterou s sebou módní průmysl nese. Druhý odkazuje k úniku do klubového světa světel a dýmu, kde se kolekce mění spíš v kulisu než v obsah.
Právě tady se otevírá otázka: do jaké míry je prostředí samo nositelem významu? Přehlídka se dnes neodehrává jen na mole – odehrává se v prostoru, který rámuje naši zkušenost. Anonymní klub, historický palác, nebo alternativní lokalita: každá z těchto scén nese vlastní příběh a určuje, jak čteme oděv, který před námi defiluje.
MBPFW tak není jen o kolekcích. Je to inscenace, v níž se místo stává spoluautorem obsahu. A právě napětí mezi prostorem a oděvem – mezi kulisou a sdělením – definuje, co si z letošního týdne módy odneseme.
Přebytek jako estetika a apel
Petra Ptáčková letos postavila svou přehlídku na obraze, který se těžko vymaže z paměti: hory textilu, vrstvy látky, nahromaděné kusy materiálu, které působí spíš jako skládka než jako módní ateliér. Byla to scéna, která se nesnažila zakrýt realitu, ale naopak ji vyhrotit do krajnosti.
„Hory textilu“ se tu staly vizuálním symbolem konzumní společnosti a zároveň vlastního módního průmyslu, který se ocitá ve smyčce produkce a odpadu. Místo uhlazené estetiky luxusu přichází apel: dívejte se, tohle je skutečný obraz nadbytku, který stojí za každým novým kouskem oděvu.
Ptáčková tím divákovi připomíná, že přehlídka nemá být jen pastvou pro oči. Je to i morální gesto, které nás nutí položit si otázku: kolik látek, kolik věcí, kolik kolekcí ještě potřebujeme? V té chvíli se móda přestává tvářit jako lehký sen a začíná být výpovědí o tíze naší doby.
SaSaZu syndrom vs. historické kulisy
Když Ptáčková ukázala přebytek tak surově, ukázala tím i něco jiného: jak moc prostředí formuje naše čtení celé kolekce. Stejný oděv by v anonymním klubu působil jinak než na pozadí barokního paláce. A právě ten kontrast byl během MBPFW nepřehlédnutelný.
SaSaZu – velký, temný klub, kde blikají světla a duní basy – se stalo symbolem přehlídek, kde se prostředí snaží být „wow momentem“, ale ve výsledku pohltí samotnou módu. Divák si odnáší zážitek z párty, ale ne nutně z kolekce. Tomu se říká SaSaZu syndrom: když prostor křičí víc než šaty.
Na opačném pólu stojí historické kulisy – Clam-Gallasův palác nebo Sacré Coeur. Prostory, které nejsou neutrální, ale zároveň nedomlátí svou estetikou vše ostatní. Dodávají kontext, rámují kolekci, a tím z ní dělají kurátorovanou inscenaci. Najednou se ukáže, že prostředí nemusí být jen kulisou – může být partnerem oděvu.
V kontrastu klubové velkoleposti a historické smysluplnosti je vidět zásadní otázka: chceme, aby móda byla jen součástí zábavy, nebo aby ji rámoval prostor, který s ní vede dialog?
Soukromé shows a kurátorované publikum
Prostor je jen jednou částí rovnice. Tou druhou je publikum – kdo vlastně sedí v hledišti a komu je přehlídka určena. V posledních letech se stále víc prosazuje trend soukromých shows: místo velkých sálu pro stovky hostů vznikají komorní prezentace pro desítky vybraných.
Kurátorované publikum není náhoda. Pokud je prostředí rámcem, pak hosté jsou filtrem. Určují, jak se o show mluví, kdo ji sdílí a jaký má dopad. Je rozdíl, zda se kolekce ukazuje před anonymní masou, nebo před skupinou novinářů, kritiků a lidí z oboru. To první může připomínat klubovou party. To druhé je blíž galerijní vernisáži.
Otázka zní: ztrácí móda něco, když se uzavírá do exkluzivních kruhů? Nebo právě v té selektivitě získává hloubku, která by v hluku klubových sálů zmizela? MBPFW tak osciluje mezi dvěma póly – otevřenou show pro zážitek a uzavřeným večerem pro smysluplný dialog.
Prostředí jako spoluautor
To bšechno nejsou jen jednotlivé obrazy letošního MBPFW. Společně ukazují, že móda dnes není jen o oděvech. Každá přehlídka je komplexní inscenací, kde se význam rodí v trojúhelníku oděv – prostor – divák. Když některý z těchto pilířů převáží, celek se rozpadá: v klubu často mizí kolekce v hluku, ve skládce textilu mizí estetika v apelu, v exkluzivním salonu mizí otevřenost ve filtru vyvolených.
Co si tedy z letoška odnášíme? Že prostředí není kulisa, ale spoluautor. Může buď zesílit sdělení, nebo ho pohltit. Ptáčková ukázala, že i chaos textilu může být manifestem. Historické paláce ukázaly, že kontext umí dodat váhu. A uzavřené shows ukázaly, že smysl někdy spočívá v pečlivém výběru adresáta.
MBPFW tak nastavuje zrcadlo: nestačí, aby kolekce byla krásná. Musí být i správně zasazená – do prostoru, který ji neunese jen fyzicky, ale i významově. Jinak se z módy stane buď klubový sen, nebo hora odpadu. A právě proto je dnes otázka prostředí stejně zásadní jako samotný střih.
