Pražský fashion week by měl být manifestem radosti z módy. Místo toho se často mění v pódiovou hru pozornosti.
Byla to ta známá směsice kouře, parfémů a cvakajících objektivů, která se v Holešovické tržnici vznášela ve vzduchu ještě dřív, než někdo vůbec zahlédl první look. Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Událost, na kterou se těší každý, kdo si kdy potrpěl na módu, pozornost nebo alespoň dobrou party.
Mercedes-Benz Prague Fashion Week má být svátkem módy. Oslavou radosti z tvorby, detailu, látky, střihu. Jenže místo euforie z objevování se často ocitáme ve hře na pozornost. Radost vs kalkul. Tichý obdiv k práci návrhářů vs křik objektivů venku před SaSaZu.
Scéna se rok od roku vyvíjí – a práce designérů je čím dál silnější. V malém českém rybníčku vyplouvají jména, která by obstála i na velkých světových školách. Jenže atmosféra kolem… zůstává v pasti pózy. Záblesky blesků, čekání na „ten look“, který proletí feedy, jako by to byl skutečný důvod, proč se scházíme.
Stála jsem mezi lidmi, pozorovala výstřihy, lesk a pózy, které by klidně mohly patřit spíš do reality show než na módní událost. A v tu chvíli jsem věděla, že nechci psát další pochvalný report. Chci vidět módu. Ne silikonové kopie laciných snů.
Street style: od nuly k póze
Pamatuju si, když jsem v roce 2013 poprvé naříkala, že u nás vlastně žádný street style není. Bylo to smutné – Praha působila, jako by ji móda míjela obloukem. Teď, o dvanáct let později, bych měla být spokojená. Stylisté existují, fotografové stojí připraveni, uličky kolem tržnice se plní pózami. Jenže – místo radosti vidím spíš kalkul.
Venku se odehrává show, ale ne ta, která by oslavovala krásu oblečení. Spíš přehlídka, kdo zvládne nejrychleji přitáhnout čočku fotoaparátu. Výstřihy, které křičí, průhledné látky, co touží po pozornosti, silikonové rty vyšpulené do pózy, která sama o sobě nevydrží déle než pár sekund. Nechybí samozvané hvězdy reality show – a paradoxně právě ty často dostanou přednost před lidmi, kteří by si zasloužili být viděni.
A pak, mezi tím vším, zahlédnu outfit, ze kterého sálá čistá lehkost. Žádný kalkul, žádná strategie. Jen radost z módy. Takový look si pamatuju, i když ho nikdo nevyfotil pro titulní stranu. A tehdy si uvědomím, že street style vlastně nepotřebuje stát se „další přehlídkou“. Potřebuje znovu najít radost.
Uvědomuju si, jak snadno se může stát, že se z publika stane hlavní show. Fotografií z předsálí je nakonec víc než těch z mola. A je to paradox – návrháři odvádějí práci, která má hloubku a odvahu, ale často skončí v roli kulisy. Kulisy k instagramovému divadlu hostů, kteří se přišli především ukázat.
Publikum vs. návrháři
A tak se vedle sebe ocitají dvě scény. Na jedné straně návrháři, kteří mění odpadní textil v umělecké gesto, vdechují život historickým siluetám, experimentují s materiály a technikami. A na druhé straně hosté, jejichž jediným cílem je být viděn. Je to nerovnováha, která mě vlastně až zaráží.
V tu chvíli mi dochází, že český fashion week neumí být ještě opravdovou oslavou módy. Jako bychom se báli, že samotná móda nestačí, a musíme k ní přidat spektákl – pozornost, bulvár, kalkul. Přitom právě designéři jsou ti, kdo si zaslouží stát v centru zájmu. Oni nesou tu radost, oni přinášejí něco nového. Ne love island výstřihy, ne silikonová představení.
A pak přijde chvíle, kdy se všechno ztiší. Světla se stáhnou, na molo vstoupí první modelka – a já si připomenu, proč jsem tady. Kvůli té čisté radosti z tvorby.
Letos mě překvapilo, kolik kolekcí nabízelo skutečně nositelné věci. Jasně, móda má provokovat, má být občas teatrální. Ale překvapivě často jsem si říkala: tohle bych si klidně oblékla zítra. Pluderhosen v moderním střihu, peplum sako, vrstvený šifon proti hutnému sametu, nebo drzost On The Boat, která dokázala upcycling povýšit na krejčovský statement.
Byly to momenty, které ukázaly, že móda nemusí stát jen na mole – že se dá vzít z přehlídky a přenést do života. Že oslava módy nemusí být jen velkolepé gesto, ale i drobný detail, který nás ráno potěší před zrcadlem.
A právě tady se vrací ta jednoduchá otázka: proč by měl být fashion week pódiem pózy, když může být manifestem radosti?
Co je skutečná oslava módy
Abychom si rozuměli – nejsem naivní. Móda vždycky bude chtít publikum, kamery, momenty pro Instagram. Ale pokud má český fashion week skutečně růst, potřebuje jiný rámec.
Móda je příběh. Nemusí se křičet, nemusí se vysvětlovat. Stačí ji žít. Český fashion week se stane skutečnou oslavou, až se odvážíme dát do středu pozornosti to, co nás přivedlo sem – samotnou módu.
Protože jestli má mít tahle událost význam, nemůže jím být další selfie u vstupu. Musí jím být okamžik, kdy se nám zatají dech nad střihem, nad detailem, nad gestem. Oslava módy a umění, ne póza.
P.S. Obrovská poklona ale patří k výběru mbpfw fotografů, protože ti za mě splnují všechna kritéria. Všimněte si oficiálních fotek z mbpfw. Mood, detaily, pohyb, estetika – tleskám fotografům i jejich výběru.
Foto: @luc_sebest
