Na konci jedné torontské ulice stojí malý bílý domek s modrou cedulkou připomínající Josefa Škvoreckého. Cedule pro jeho ženu tam zatím není. Přitom právě ona v tom domě celé roky skládala do krabic knihy, které držely českou literaturu při životě, když doma umlkl tisk. Balíky vynášela na poštu, dopisy od čtenářů z druhé strany železné opony pečlivě schovávala a u stolu s lahví červeného vína plánovala, jak vydat další zakázaný rukopis.
Zdena Salivarová – zpěvačka, herečka, prozaička a nakladatelka, ale především žena, která udělala pro českou kulturu víc, než si dnes většina dokáže představit. Žila v exilu, ale nikdy se z něj nenechala vykořenit. Vždycky byla napůl tady, napůl tam, mezi Prahou a Torontem, mezi rodnou řečí a angličtinou, mezi vlastní tvorbou a službou druhým.
Její příběh není jen literární, je to příběh odvahy a vytrvalosti. Příběh ženy, která obětovala svůj talent i pohodlí proto, aby český jazyk a jeho autoři nezmizeli z mapy. V čase, kdy se snadno zapomíná, stojí za to si připomenout, že kulturní dějiny se někdy dělají v malých bytech, s rukama od inkoustu a očima upřenýma k domovu, který je daleko.
Dcera knihkupce a kádrový případ
Když se Zdena narodila v roce 1933 do rodiny pražského knihkupce Jaroslava Salivara, nesla si v sobě už od začátku dvojí dědictví: lásku ke knihám a tíhu politické nálepky. Její otec měl knihkupectví a malé nakladatelství v Celetné ulici. Po únoru 1948 mu ho komunisté sebrali, označili jej za vykořisťovatele dělnické třídy a poslali do vězení. Později emigroval do Spojených států, kde v cizině, daleko od rodiny, také zemřel.
Do žaláře putoval i její bratr, a rovnou do uranových dolů, tehdy jednoho z nejtemnějších míst režimu. Osmnáctiletý kluk, odsouzený na deset let jen proto, že pomohl kamarádům přes hranice a zapletl se do naivního odboje.
Zdena tak zůstala doma s matkou a sestrou. Vystěhovali je z bytu na Pařížské do chudého karlínského bytu se záchodem na pavlači. To byl jejich trest. Odtud vyrůstala dívka, která se měla podle všech kádrových posudků stát pouhým stínem, ale právě tam se rodila houževnatost, kterou později uplatnila ve všem, co dělala.
Byla dcera třídního nepřítele, nevhodná pro důvěru nové společnosti. Ale také byla dívkou, která měla v krvi zpěv, hudbu a knihy. A místo aby se nechala zlomit, učila se stát zpříma. To umění neohnout páteř pak nesla dál, do literatury i do života v exilu.
Od houslí k Laterně magice
Ještě než se stala nakladatelkou, byla především bytostí hudby a divadla. Už jako dítě hrála na housle, zpívala v rozhlasovém pěveckém sboru a rychle se ukázalo, že má přirozený talent pro vystupování. V padesátých letech nastoupila do Československého souboru písní a tanců, odkud se její cesta stočila do Laterny magiky – toho magického prostoru, kde se spojoval balet, film, hudba a vizuální experiment.
Byla také součástí Inkognito kvarteta a na jevišti divadla Paravan zářila jako zpěvačka a herečka. Právě tam si jí všiml mladý literát a překladatel Josef Škvorecký. Chodil na její představení, seděl v hledišti a vnímal, že v ní je nejen talent, ale i cosi hlubšího. Odvaha, upřímnost, energie, která přitahuje.
O několik měsíců později, po pouhých třech měsících známosti, si ji vzal za ženu. Sama o tom později říkala: „Než jsme se vzali, tak jsme si na sebe všecko pověděli. I ty nejhorší věci. Já jsem chtěla, aby věděl, do čeho jde. A dopadlo to dobře.“
Šedesátá léta byla pro oba zlatým obdobím. Zdena studovala dramaturgii na FAMU, psala povídky a přitom hrála ve filmech československé nové vlny, třeba ve Schormově Farářově konci nebo v Nemcově O slavnosti a hostech. Všude, kde se objevila, byla přirozeně vidět: měla lehkost, ale i vnitřní sílu.
Byla to éra uvolnění, víry, že svět se mění k lepšímu. Éra, kdy mladí tvůrci chtěli psát a natáčet svobodněji. Pro Zdenu to byly roky, kdy konečně mohla naplno dýchat. Nikdo tehdy netušil, jak krátce to potrvá.
Láska jako pracovní metoda: Zdena & Josef
Byli manželé, ale i spoluautoři jednoho velkého projektu – života, který měl sloužit literatuře. Když se Josef Škvorecký stal kvůli svému prvotnímu románu Zbabělci nepohodlným autorem, byla to právě Zdena, kdo stál pevně po jeho boku. Ona, která byla zvyklá na perzekuce už z dětství, rozuměla, co znamená být odstrčený na okraj. A přesto se rozhodla neuhnout.
Když se v lednu 1969 rozhodli nevrátit z cesty po USA zpět do okupované vlasti, stáli spolu před rozhodnutím, které určovalo celý jejich další osud. Zdena se později přiznávala, že první dva roky v Kanadě proplakala. Pouštěla si dokola píseň Evy Pilarové Já se vrátím zpátky k vám, a přitom věděla, že návrat možný není.
Právě tehdy přišla její nejslavnější věta. V noci, kdy Josef přemýšlel, co bude s jeho zakázaným románem Tankový prapor, Zdena prohlásila:
„Vydáme to sami.“
Sixty-Eight Publishers: továrna na kontinuitu
V malém bytě na torontském sídlišti, s darovanou matrací místo postele a krabicemi na podlaze, tak vzniklo jedno z nejdůležitějších exilových nakladatelství českých dějin. Sixty-Eight Publishers (název odkazující na srpen 1968) byla to kulturní záchranná stanice.
První knihou byl Škvoreckého Tankový prapor, rukopis, který doma nesměl vyjít. Brzy se k němu přidali další – Kundera, Vaculík, Klíma, Kohout, Blatný, Zahradníček. Do konce existence vydali Josef a Zdena přes 220 titulů zakázaných či exilových autorů. Byly to texty, které by jinak zůstaly zavřené v šuplících a možná by se nikdy nedostaly k čtenářům.
Josef se staral o redakční práci a kontakt s autory. Ale bez Zdeny by nakladatelství nikdy nefungovalo. On byl vizionář, spisovatel, vypravěč. Ona byla motor, který držel chod věcí, když ostatní odpadali. Četla rukopisy, dělala korektury, učila se sazbu a grafickou úpravu, organizovala tisk, balila knihy a nosila je na poštu, zajišťovala předplatitele a vedla korespondenci se čtenáři za železnou oponou.
„Přicházela brzy, odcházela pozdě,“ vzpomínal překladatel Paul Wilson. Zdena dělala všechno – od ruční práce po strategii. Když došly peníze, založila s Josefem i Prague Typesetting, malou tiskařskou dílnu, která tiskla v češtině, polštině, maďarštině i azbuce. Z výdělku pak financovali českou literaturu.
Byly to balíky paměti, které putovaly přes oceán k čtenářům, do rukou disidentů, do domácností, kde se četlo šeptem. Balíky, které držely při životě kontinuitu českého jazyka. Sixty-Eight Publishers bylo to o přesvědčení, že literatura je kyslík. A že když vám doma někdo zavře okno, musíte ho otevřít jinde, klidně v malém torontském bytě.
Autorka uprostřed běhu strojů
Uprostřed krabic s knihami, faktur, sazebních archů a tiskařského hluku si Zdena našla prostor i pro svůj vlastní hlas.
Její nejznámější román Honzlová (1972) vznikl během prvních let v exilu. Byl to příběh dívky, která se v souboru písní a tanců střetává s absurdní mocí režimu, kádrovými posudky, výslechy a malými i velkými podrazy. Byla to kniha napsaná „za tři měsíce, posedle, ve dne v noci,“ jak později vzpomínala. Jako by chtěla na papíře vydupat zpátky Prahu, tramvaje, dlažební kostky i vztek vůči těm, kteří zničili její svět.
Na Honzlovou navázala novela Nebe, peklo, ráj (1976), v níž dcera třídního nepřítele prožívá krátký románek s lotyšským basketbalistou z týmu Sovětského svazu – text intimní i politický zároveň. A po letech přišel i román Hnůj země (1994), dopisní zpověď, která vypráví o životě mezi dvěma domovy, o zkušenosti emigrace a o pocitu, že návrat už nikdy nebude úplný.
Vedle těchto děl psala se Škvoreckým i detektivní sérii o manželech Lomnických. Hravou, ironickou a zároveň hluboce lidskou kroniku české komunity v Torontu. Sama o tom mluvila skromně: „Já mu říkám nápady, napíšu kapitolu, dvě, tři… ale on to odedře všechno sám.“ Čtenáři však poznali ženskou ruku. Tu jemnost, smysl pro detail a humor.
Její literární dráha byla výrazná, ale nikdy neměla prostor plně rozkvést. Obětovala část svého psaní, aby mohla udržet při životě psaní druhých. Místo systematické tvorby se musela vracet ke krabicím s knihami, k expedici, k těžkým pytlům na poště. To je možná ta největší oběť, kterou přinesla: vzdala se části vlastní dráhy pro společné dobro.
A přesto, právě v těch několika románech, které stihla dokončit, se rodí obraz Zdeny Salivarové jako spisovatelky, která uměla být ironická i něžná, exaktní i poetická. Její hlas nezmizel v hluku strojů. Naopak, zní tím silněji.
Křehkost pocty: devadesátky a Osočení
Sametová revoluce pro ni znamenala návrat domů, ale návrat plný rozporů. Česká společnost v devadesátých letech vzhlížela k manželům Škvoreckým jako k legendám exilu. Prezident Václav Havel jim udělil Řád bílého lva, tleskalo se jejich odvaze i kulturní práci, díky které česká literatura přežila nejtemnější roky normalizace.
Ale zároveň přišla rána, která se nezacelila snadno. V roce 1992 se jméno Zdeny Salivarové objevilo na tzv. Cibulkových seznamech údajných spolupracovníků StB. Vedle jmen skutečných agentů se tak objevila i jména perzekvovaných, zneužitých a nespravedlivě obviněných. Byla to nespravedlnost, která Zdenu hluboce zasáhla. Po dvaceti letech, kdy nesla těžký náklad za českou literaturu, se najednou ocitla v pozici podezřelé.
Salivarová se nevzdala. Podala žalobu a soud vyhrála. Očistila své jméno, ale šrámy zůstaly. Proto vydala v Sixty-Eight Publishers ještě jednu knihu, soupis nazvaný Osočení. V něm shromáždila příběhy lidí, kteří byli stejně jako ona neprávem obviněni. Bylo to gesto statečné i hořké. Jakoby říkala: „Nenechám zničit životy, které jsme pracně drželi nad vodou.“
Devadesátky jí přinesly pocty i nové zranění. Na jedné straně byla oslavována jako žena, která spolu se svým mužem zachránila českou literaturu. Na druhé straně musela vysvětlovat, hájit se, dokazovat svou čistotu. Byla to krutá připomínka, že ani svoboda nepřichází bez stínů.
Přesto pokračovala dál. Psala, přednášela, vracela se do Česka, sledovala mladší autorky a podporovala jejich práci. V jejím torontském domku se scházely české knihy, dopisy, kytice k Josefovu hrobu a (jak vzpomínala česká konzulka) lahve červeného vína, které jí připomínaly domov.
Ohlas doma i ve světě
O Zdeně Salivarové psali kritici i přátelé s úctou, která málokdy přichází za života. Milan Kundera po revoluci napsal: „Zdeničko a Pepíku: nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva.“ Václav Havel, který jim osobně předával Řád bílého lva, zdůraznil, že jejich práce neudržela jen českou literaturu, ale také duchovní kontinuitu národa.
Ale pocta nepřišla jen z domova. The New York Times zveřejnil při jejím úmrtí rozsáhlý nekrolog, který popisoval, jak Salivarová držela českou literaturu při životě v letech, kdy sovětské tanky pohřbily pražské jaro. Americký list připomněl, že zatímco Josef Škvorecký býval v popředí jako spisovatel, byla to Zdena, kdo nesla tíhu nakladatelského provozu a bez ní by ani jeho romány, ani díla Kunderova či Havlova nevycházela v exilu s takovou silou.
Doma v Česku si ji mnozí připomínají spíše jako manželku Škvoreckého. Ale kdo čte její knihy, kdo zná historii exilového nakladatelství, ví, že byla víc než to: byla páteří. Její jméno stojí na stejné úrovni jako Josefovo, jen v jiné roli. On vyprávěl, ona umožnila, aby to vyprávění znělo.
Zdena Salivarová není symbolem jen literárním. Je symbolem ženy, která odložila vlastní ambice, aby podržela kontinuitu jazyka a paměti svého národa. V tom je její odkaz univerzální a nadčasový.
Co zůstává: odkaz pro dnešek
Příběh Zdeny Salivarové není jen historií exilu. Je i připomínkou, že kultura není nikdy samozřejmost. Za každou knihou, kterou dnes bereme z knihovny, stály kdysi ruce, které ji balily do hnědého papíru, nesly na poštu a věřily, že se dostane k adresátovi. A právě tyto ruce patřily Zdeně.
Její odkaz není jen v tom, že zachránila českou literaturu před umlčením. Je také v etice práce, kterou představovala. Mezi to patří dělat věci pořádně, i když se zdají neviditelné, vzdát se části vlastních ambicí, aby přežilo něco většího a také o ženské síle. Té tiché, houževnaté, bez velkých gest, ale s výsledkem, který mění dějiny.
Pro dnešní dobu, zahlcenou informacemi, kde se hodnotí kliky a sledovanost, je její příběh kontrapunktem. Připomíná, že opravdová hodnota vzniká dlouhodobou, často neviditelnou prací. Že největší hrdinství může být v trpělivosti. A že literatura není jen estetika, je to paměť národa, kyslík pro společnost.
Pokud se někdo ptá, proč by měl dnes číst Zdenu Salivarovou, odpověď je jednoduchá: protože její knihy i její život ukazují, jak se dá zůstat nezlomený, i když se okolnosti snaží zlomit všechno kolem. Její romány nejsou jen literární texty, jsou to zprávy o odvaze, ironii i důstojnosti.
Když si otevřeme Honzlovou, slyšíme v ní Prahu padesátých let, ale také echo dneška: jak obstát, když systém tlačí, abychom se přizpůsobili. Když čteme Hnůj země, rozumíme lépe zkušenosti lidí mezi dvěma světy: emigrantů, exulantů, ale i těch, kteří dnes hledají domov v kultuře, která se neustále mění.
Zdena Salivarová nezanechala jen knihy. Zanechala i metodu: dělat věci poctivě, potichu a důsledně, protože jedině tak se uchová paměť.
Dům, kde se věci dějí potichu
Dnes, když listujeme knihami, které vyšly díky Sixty-Eight Publishers, slyšíme v nich i hlas Zdeny. Není v popředí, ale je v každé stránce, v každé korektuře, v každém balíku, který přežil cestu přes hranice. Je to hlas ženy, která věřila, že literatura stojí za to, aby pro ni člověk obětoval pohodlí, čas i vlastní ambice.
Zdena Salivarová zemřela v Torontu, daleko od Prahy, kterou tolik milovala. Ale zůstala v knihách, které držela při životě. A tak, kdykoli otevřeme Honzlovou, Nebe, peklo, ráj nebo třeba Hnůj země, můžeme jí poděkovat.
Za práci, kterou nikdo jiný udělat nemohl. Za paměť, kterou uchovala. A za odvahu, která se obejde bez křiku, protože ví, že důležité věci se často dějí potichu, v zahradách a domcích, které na první pohled nevypadají nijak výjimečně.
Děkujeme, Zdeno.
Literatura:
O Zdeně Salivarové, Josef Škvorecký
SOLECKI, SAM. The Achievement of Josef Skvorecky. University of Toronto Press, 1994. http://www.jstor.org/stable/10.3138/j.ctvcj2zhq.
Petr Koura, Pavlína Kourová. Sixty-eight Publishers, Voxeurop.eu
