Nový kreativní ředitel Dioru předvedl svou první kolekci jako literární esej o tom, jak může tradice mluvit současným jazykem.
Když se Jonathan Anderson stal kreativním ředitelem Dioru, módní svět se trochu zatřásl. Ne kvůli skandálu, ale kvůli očekávání. Anderson totiž dokázal z Loewe udělat značku, která myslí a to není v módě úplně běžné.
Premiéra, která nebyla premiérou
Jeho první pánská kolekce pro léto 2026 se představila během pařížského módního týdne jako tichá revoluce. Žádné ohňostroje, žádné drama. Spíš jako když vejdete do knihovny a zjistíte, že všechny knihy najednou ožily.
Přehlídka se konala v Hôtel des Invalides, prostoru, který sám o sobě říká: „Tady se neřve, tady se uvažuje.“ Pozvánka na porcelánových talířích naznačovala, že půjde o něco jiného než obvyklé módní divadlo. A Anderson nezklamal.
Mladý aristokrat mezi regály
Celá kolekce působila, jako by se spisovatel rozhodl obléknout. Akademické sako? Samozřejmě. Ale s botami, které vypadají, že v nich můžete klidně doběhnout na tramvaj. Gotické pláště evokující upírskou eleganci se mísily s tvídovými sakami, která by mohla patřit profesoru literatury nebo někomu, kdo profesory svádí.
Anderson zkrátka ukázal, jak by se oblékali mladí šlechtici, kdyby žili dnes a měli rádi poezie víc než politiku. Romantičtí, vzdělaní, trochu nebezpeční a hlavně takoví, kteří se nebojí být sami sebou.
Když se tradice potkává s rebelií
Co na kolekci fascinovalo nejvíc? Anderson dokázal udržet rovnováhu mezi tím, čím Dior vždycky byl, a tím, čím by mohl být. Zachoval si preciznost, dědictví, formu, ale všechno to protkal svým humorem a láskou k paradoxům.
Výsledek? Oblečení, které chcete nosit. Ne proto, že by bylo praktické (i když trochu jo), ale proto, že vás zve, abyste si v něm zahráli na lepší verzi sebe sama. I ty nejexcentričtější kusy působily nohama na zemi – což je vlastně definice moderní elegance.
Materiály, které mluví šeptem
Precizně ušité tvídy, vyšívání, detaily, kterých si můžete všimnout až zblízka. Anderson nechtěl ohromit na první pohled, chtěl, abyste objevovali. Je to jako dobrá kniha – čím víc se do ní ponoříte, tím víc vám dá.
Proč to není revoluce (a proč je to vlastně dobře)
Někdo možná čekal, že Anderson hned při první příležitosti obrátí Dior naruby. Nestalo se. A byla by to vlastně i škoda. Místo toho předvedl, že dokáže respektovat architekturu domu a zároveň potichu přestavět nábytek.
Tahle kolekce nebyla o tom předefinovat Dior přes noc. Byla o tom, ukázat nový jazyk, kterým by se dalo mluvit o tradici, aniž by se z ní stal muzejní exponát.
Co čekat dál
Tohle byla předehra. Anderson vždycky rozehrál delší partie a tady vypadá, že si připravuje půdu pro něco většího. Příští kolekce budou pravděpodobně odvážnější, sochařštější, možná trochu podivnější. Ale teď šlo o to zasadit semínka.
Pro mladší zákazníky Dioru, kteří milují příběhy a experimenty, mohla tahle kolekce působit až moc opatrně. Ale kdo má trpělivost, asi nebude litovat. Andersonův Dior se nelíbí za každou cenu. Zasazuje myšlenky. A co z nich vyroste, by mohlo změnit celou zahradu.
Ostatně, s hlouposti se totiž jinak bojovat nedá a Anderson vypadá, že má správnou munici.
zdroj fotografií: WWD/Getty Images
