Otevřela jsem oči do jemného jarního rána a protáhla se pod lehkou přikrývkou. Za oknem Vinohrad kvetly stromy, jejich růžové a bílé květy se lehce pohupovaly v ranním vánku, jako kdyby se svět právě probouzel k životu. Nedělní ráno, které patřilo jen mně. Přichystala jsem si matcha latté do oblíbeného černého hrníčku a usadila se s knihou Fromma do křesla, přesně do místa, kde sluneční paprsky pronikají skrz okno a vytvářejí na podlaze obrazce připomínající abstraktní umění.
Můj telefon zůstal v druhé místnosti, tichý a zapomenutý. Tři hodiny jsem existovala jen v přítomném okamžiku, ponořená do filozofických myšlenek, ohřívající si prsty o hrnek s matcha, sledující tanec sněhových vloček za oknem.
Když jsem konečně vzala telefon do ruky, obrazovka zářila výčitkami. Tři nepřijaté hovory, série zpráv postupně přecházejících od běžných poznámek k obavám a nakonec k neskrývanému podráždění. „Proč mi neodpovídáš? Jsi v pořádku? Ignoruješ mě schválně?“
Povzdechla jsem si, cítila jsem, jak se mi do žaludku vkrádá známý pocit viny. Zavolala jsem zpět, hlas unavený předem očekávanou konfrontací.
„Byla jsem zaneprázdněná,“ řekla jsem. „Četla jsem, přemýšlela, prostě jsem si užívala neděli.“
„Nemohla jsi napsat jednu zprávu?“ zněla odpověď, ostrá jako čepel.
Tenhle rozhovor jsem měla už tolikrát. S přáteli, s rodinou, s partnery. Nekonečný cyklus výčitek, neschopnosti pochopit, že mé ticho neznamená nezájem, ale potřebu prostoru, samoty, ticha.
Vzpomněla jsem si na Leonarda Cohena a jeho texty o svobodě, o prostoru mezi dvěma lidmi, který umožňuje lásce dýchat. Přesně o ten prostor teď bojuji.
Když se komunikace stává povinností
Moderní svět učinil spojení bezpracným, zvláště to okamžité. Koneckonců, každý je dnes snadno dostupný. Každý je vzdálený jen hovor, textovou zprávu nebo e-mail. Existuje vůbec ještě nějaká výmluva, proč někomu neříct, že ho miluješ, ve vteřině, kdy to pocítíš? S neustále se vyvíjejícím propojením dnešní doby přichází nevyslovený požadavek – tlak být vždy k dispozici, vždy reagovat. Existuje jakýsi nárok na neustálou komunikaci. A když nemůžeš mluvit, očekává se, že to řekneš. A pokud ne, co to znamená? Že ti na tom nezáleží? Že je nemiluješ dost? Odmítám tuto představu.
Mnoho mých známých, připoutaných ke svým vztahům, vzdychá při pohledu na další oznámení o zprávě od svého partnera. „Prostě mi nepřestane psát,“ řeknou, protočí oči a promptně telefon vypnou. Co začíná jako sladká starostlivost, se postupně mění v něco těžšího – v tichý odpor, zrozený z tíhy neustálé komunikace. Vyžaduje láska nepřerušovaný řetězec kontrol? Musíme vždy vědět, kde náš člověk je, jak rychle jede, jaké přesné procento má baterie telefonu? Má odpověď je jednoznačná: ne.
Ne každý vztah potřebuje stálý přísun aktualizací, podrobný popis každé uplynulé hodiny. Některé na tom vzkvétají. Jiné se dusí. Po čase o samotě jsem se naučila milovat svou nezávislost, vážit si ticha mezi zprávami, prostoru existovat bez vysvětlování.
A přesto, někde za mou pečlivě střeženou samotou – vím, že mé zdi nejsou neprolomitelné. Se správným člověkem bych chtěla vidět, jaké pokrmy vaří, a slyšet písně, které si opakovaně přehrává. Ale skutečná láska by se nikdy neměla cítit jako dohled. Mělo by to být takové poznání, které nevyžaduje důkazy. Takový druh přítomnosti, který nevyžaduje neustálé potvrzování. Chci žít svůj život a chci, aby oni žili svůj. Ale nikdy takovým způsobem, který by mi dal pocit, že ztrácím sebe sama.
Někde během cesty se do struktury moderních vztahů vplížila úzkostná vazba, která se drápala do popředí mysli lidí. Potřeba neustálého potvrzování – důkazu lásky v podobě textových zpráv, kontrol a nepřerušované pozornosti – se stala očekáváním spíše než výjimkou. Protože když neodpovídají hned, když se neozvou jako první, když nenabízejí ujištění na požádání, tak tě vlastně milují?
Zdá se, jako by lidé zapomněli, že vztahy mají obohacovat naše životy, ne je pohlcovat. Láska by měla být něčím, co vás posiluje, ne něčím, co vás donutí cítit se jako skořápka sebe sama, vydlabaná tíhou očekávání někoho jiného. Místo toho, aby láska byla prostorem důvěry, stala se pro mnohé představením – neustálým dokazováním, strachem z nedostatečnosti.
Žijeme v epidemii neustálé komunikace. Láska, kdysi měřená přítomností a porozuměním, je nyní kvantifikována dobou odezvy a frekvencí zpráv. Láska by neměla být tichým bojem o to, kdo se stará více. Měla by být cítit v prostorech mezi slovy, v důvěře, která přetrvává i v tichu – i na kilometry daleko. Správný člověk nebude vyžadovat důkaz lásky; bude vědět, že je tam – nevyslovená, ale neochvějná.
Stála jsem u okna, černý hrnek už dávno prázdný, a dívala se na rozkvétající Vinohrady. Rozhodla jsem se, že příště nebudu cítit vinu. Za ticho. Za samotu. Za nevyslovené myšlenky.
Protože někdy je největším důkazem lásky prostor, který dáváme druhému, aby byl sám sebou. A sami sobě, abychom byli pravdiví k vlastní podstatě.
