„Prosím tě, už o tom pomlázkovém nesmyslu nemluv. Je to barbarské a já o tom nechci slyšet.“
Takto rázně ukončil debatu Mark, manžel mé známé Zuzky, když jsem na společné večeři jen lehce nadhodila téma blížících se Velikonoc. Jeho americký pohled na naši tradici mě zasáhl víc, než bych čekala. Ne proto, že bych toužila obhajovat pomlázku za každou cenu, ale proto, že ve mně rozproudil myšlenky, které jsem v sobě dlouho potlačovala.
Vlastně… má pravdu. A proč mi tak dlouho trvalo si to přiznat?
Velikonoční flashbacky
Moje vzpomínky na dětské Velikonoce jsou rozporuplné. Na jedné straně barvení vajíček, pletení pomlázek s dědou a první jarní slunce. Na té druhé jsem já, schovaná ve skříni, když se před domem objevila skupina kluků z vesnice. Pamatuji si, jak mě maminka pokaždé vyndala se slovy: „Neschovávej se, je to tradice!“ A tak jsem tam stála, rudá jako ředkvička, zatímco Honzík ze čtvrté třídy mě šlehal po nohou a odříkával velikonoční koledu.
V dětství jsem nerozuměla tomu rozporu. Jak to, že mě celý rok učili, že mé tělo je moje a nikdo se ho nesmí dotýkat bez svolení, ale najednou, když šlo o „tradici“, bylo všechno odpuštěno? Ten nepříjemný pocit jsem neuměla pojmenovat, ale cítila jsem ho silně.
Alkohol a oplzlí strýčkové
To, co jsem jako dítě vyrůstající na malé vesnici nevěděla, byl ještě temnější aspekt této tradice. Nikdy jsem nezažila dospělé muže „na koledě“, protože u nás chodily jen děti. Až později, na vysoké škole, jsem od spolužaček zaslechla hrůzostrašné příběhy o skupinách přiopilých mužů, kteří obcházeli domy a pod záminkou tradice osahávali a plácali ženy způsobem, který by byl kterýkoliv jiný den v roce důvodem k trestnímu oznámení.
„Kamarádku šlehal po zadku tatínek její nejlepší kamarádky, bylo jí šestnáct a on ožralý už v devět ráno,“ vyprávěla mi kdysi spolužačka z vysoké. „Když se bránila, řekl, že je ‚nespolečenská‘ a ‚kazí tradice‘.“
A to je přesně ono – paradox celé té tradice. Na jedné straně folklór, lidová tvořivost a udržování kontinuity mezi generacemi. Na straně druhé příležitost pro nejhorší projevy chování, které bychom jinak ve společnosti netolerovali: nežádoucí doteky, sexuální narážky, vynucená „zábava“ pod vlivem alkoholu.
Nevyzpytatelný vztah k tradicím
Velikonoce patří mezi svátky, které českou společnost krásně polarizují. První skupina je drží jako posvátnou tradici. „To jsme slavili odjakživa, to je naše kulturní dědictví,“ říkají, zatímco schovávají pomlázku, aby jim ji politická korektnost nesebrala. Druhá skupina v nich vidí barbarský přežitek patriarchátu, který by měl zůstat v 19. století, kde vznikl.
A pak je tu třetí skupina. Ta, která o tom raději nemluví, protože se bojí, že bez ohledu na to, jaký postoj zaujme, polovina jejich Facebook přátel je ukamenuje virtuálními vajíčky.
Vzpomínám si, jak děda vyprávěl, že za jeho mládí dostala každá dívka pomlázkou opravdu pořádně, aby byla celý rok zdravá. „Za nás to bylo drsnější,“ říkal vždycky s jistou nostalgií. Jako by to byla nějaká zásluha.
Může feministka milovat Velikonoce?
Tahle otázka mi dlouho ležela v hlavě. Je možné být ženou, která věří v rovnost pohlaví, a zároveň přijímat tradice, které jsou na první pohled s touto rovností v rozporu?
Myslím, že odpověď není jednoduchá. Nejde o to zavrhnout každou tradici, která vznikla v jiném společenském kontextu. To by znamenalo zahodit většinu našeho kulturního dědictví. Místo toho jde o to přehodnotit, jak tyto tradice praktikujeme dnes a co skutečně znamenají.
Co když by pomlázka byla skutečně jen symbolickým gestem, jako je podání ruky? Co kdyby nikdy nepřekročila hranice osobní zóny a respektu? A co kdyby účast na ní byla dobrovolná, bez sociálního nátlaku a ostychu říct „ne, děkuji“?
Pak by možná mohla existovat verze Velikonoc, kterou by si mohla užít i přesvědčená feministka. Jenže realita je jiná. Dokud bude tato tradice pro některé muže záminkou k překračování hranic a dokud budou ženy, které se brání, označovány za ty, které „kazí tradice“, nemůžeme tvrdit, že jde jen o nevinnou lidovou zábavu.
Život po pomlázkovém traumatu
Když jsem byla teenagerka, přestala jsem se schovávat do skříně. Místo toho jsem na Velikonoční pondělí prostě nebyla doma. Odjela jsem ke kamarádkám do města nebo se zamkla v pokoji a předstírala, že nejsem doma. Vyhýbala jsem se konfrontaci, místo abych řekla, co si myslím.
Dnes, o několik let později, když se mě někdo zeptá na můj vztah k Velikonocům, stále cítím ten malý záchvěv nejistoty. Tu krátkou kalkulaci: Kdo se ptá? Jaký má pravděpodobně názor? Jak moc upřímná můžu být?
A to je přesně ten problém. Nejde jen o pomlázku. Jde o to, že i v roce 2025 se bojíme mluvit o tom, jak se opravdu cítíme ohledně některých tradic, protože nechceme vyvolat konflikt.
Jak se postavit k tradicím v moderní době
Takže co s tím? Existuje vůbec způsob, jak udržet to dobré z tradic, ale přitom je přizpůsobit době, ve které žijeme?
Myslím, že odpověď je jednoduchá: Mluvit o tom. Otevřeně diskutovat o tom, proč nám některé tradice připadají problematické. Neobviňovat ty, kteří je dodržují, ale také nenutit k účasti ty, kterým je to nepříjemné.
Možná bychom se mohli zaměřit na ty aspekty Velikonoc, které jsou skutečně o oslavě jara a znovuzrození – barvení vajíček, pečení beránka, výzdoba domova. Tradice, které spojují, ne rozdělují.
Nová tradice
Letos na Velikonoce jsem si naplánovala brunch s přáteli u nás v bytě. Budeme mít mazanec, beránka, vajíčka a i upletené pomlázky kolem. Každý přinese něco a uděláme si společnou hostinu anižbychom řešili tradice a to, co je správné. Bude to tak, ajk je to každému příjemné. Chci si najít svůj vlastní způsob, jak oslavit příchod jara, bez pocitu viny, že nerespektuji to, „co tu bylo vždycky“.
Možná že nejlepší, co můžeme s některými tradicemi udělat, je prostě přiznat, že už nám nedávají smysl. A vytvořit si vlastní – takové, které můžeme ctít bez výhrad a bez potřeby schovávat se do skříně. V tom je podle mě ta největší svoboda – nejen možnost následovat tradice, ale i právo říct „ne, děkuji“ bez odsouzení.
