„Nikdy nesnižuj své nároky, nikdy nepřijímej méně, než si zasloužíš“ – tyto rady známe v mnoha různých podobách. I když jsem je osobně neviděla vytištěné na plátně, jsem si jistá, že někde existují – nejspíš jako motivační nápis na pouzdru telefonu, vytištěný úhledným písmem některým vynalézavým prodejcem. Podobně známe i další rady: „Přijetí znamená vyrovnání se“ nebo „Přijímáme lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme“. Všechny tyto výroky v podstatě obhajují právo každého z nás na nejlepší možnou lásku a odmítají jakýkoliv kompromis.
Takové rady se často šíří po internetu. Přiznám se, že i já sama je rozdávám a pravděpodobně budu i nadále – jsou to ty věci, které znějí úžasně moudře po skleničce nebo dvou vína. „Ne, choval se jako kretén! Dobře jsi udělala, že jsi ho poslala k vodě. Zasloužíš si víc, chápeš? Musíš se naučit stát si za svým. Nespokojuj se s méně, než jakou máš hodnotu.“ Přitom není důležité, jestli se ten, kdo radu dává, řídí vlastními slovy. Tato moudra slouží jako pevný návod, jak postavit sebe na první místo, jak se nenechat využívat a nestát se osobou, nad níž přátelé soucitně vzdychají, když znovu a znovu poslouchají stejné stížnosti na jejího partnera.
Naše úmysly při opakování takových rad jsou bezpochyby dobré – většina z nás někdy ve jménu lásky, touhy nebo strachu ze samoty přijala opravdu mizerné zacházení, abychom později s čistou hlavou viděli, jak moc jsme se mýlili. Tyto rady pramení ze sebeúcty a jsou vzdorovitou reakcí na dějiny žen, které se skutečně spokojily s méně, než po čem toužily nebo co si zasloužily – ať už dobrovolně, nebo častěji proto, že tehdejší společnost jim nenabízela mnoho jiných možností. Vsadím se, že když čtete tento článek, vzpomenete si na někoho ze svého okolí, o kom si myslíte, že se ve vztahu spokojil s málem – s něčím menším než tím, co by mu zajistilo dlouhý a šťastný život. Samozřejmě to nemůžete vědět jistě, ale máte ten pocit. Já sama znám několik takových lidí.
Kompromis
Zrádnost těchto jednoduchých rad však spočívá v tom, že často odporují tomu, co je považováno za základ každého zdravého vztahu: kompromisu. Umění dávat a brát. Čím jsem starší a čím více zkušeností ve vztazích sbírám (prožila jsem v nich prakticky celý svůj dospělý život), tím těžší je pro mě rozpoznat, kdy dělám zdravý kompromis a kdy už toho ze sebe odevzdávám příliš. Jak mám poznat hranici, kdy je kompromis ještě v pořádku a kdy už zacházím příliš daleko? Jak mám vědět, kdy už obětuju vlastní potřeby pro dobro „vztahu“ – té pomyslné smlouvy a závazku, který v partnerství existuje téměř jako samostatná třetí bytost?
Už slyším ten sborový hlas z dámských toalet: „Pokud máš pocit, že se příliš obětujěš, měla bys raději zůstat sama!“ A je to oprávněný názor! Má to svou logiku. Jenže já také vím, že jsem svéhlavá, majetnická a hlavní hrdinka svého vlastního existenčního příběhu, a to natolik, že moje potřeba nezávislosti může lidi kolem mě odradit. Přestože miluji lásku, toužím být zamilovaná a chtěla jsem být milovaná. Není to tak prosté jako následovat svůj instinkt, protože musím brát v úvahu i nesmysly, které mi občas procházejí hlavou.
Zklamání je nedílnou součástí každého partnerství, zvláště toho, které už dávno překročilo okouzlující fázi líbánek – alespoň to tvrdí Susanna Abse. Susanna nedávno vydala knihu „Řekni mi pravdu o lásce: 13 příběhů z terapeutického gauče“ a já jsem narazila na článek pro Vogue.com, ve kterém reflektuje své působení jako párová terapeutka a poznatky, které za 35 let praxe získala. Zklamání stálo v centru její pozornosti jako „nevyhnutelná“ součást našich životů i milostných vztahů a jako klíčový faktor, který rozhoduje o „úspěchu či neúspěchu našich dlouhodobých vztahů“.
V tom článku mě zaujala především tato myšlenka: „Pro některé lidi, kteří zažili mnoho těžkých ran, může být nesmírně obtížné důvěřovat druhým.“ Dále píše: „Zvláštní věc na zklamání je, že ti, kteří ho v životě zažili nejvíce, ho často snášejí nejhůře.“ Vidím v tom částečně sama sebe a své vlastní vztahy. Nemám problém věřit lidem v tom, že mi budou věrní nebo ke mně upřímní, ale často si myslím, že znám motivy druhých lépe než oni sami.
Když mi partner řekne: „Nepřijdu pozdě“, odpovím ironicky: „Jasně, takže se uvidíme ve čtyři ráno?“ Když mi řekne „líbíš se mi“, v hlavě si projdu seznam důvodů, proč to nemůže být upřímné: třeba mi to v poslední době neříkal moc často, nebo mi jen vrací kompliment, který jsem mu dala – prostě to nevychází z „upřímného“ pocitu. Když udělá něco, o co jsem ho požádala, myslím si, že to dělá jen proto, že jsem ho o to požádala, ne proto, že by to sám chtěl – a proto to není upřímné, a je to vlastně tak trochu lež. Neustále hledám něco mezi řádky, provádím mentální gymnastiku a snažím se dopátrat toho, co považuji za pravdu. (Tohle je asi vhodný okamžik přiznat, že ano, docházím na terapii.)
Pokaždé, když mám pravdu (což, nebudu lhát, nebylo vzácné), ještě více to posílí myšlenku, že znám něčí úmysly lépe než oni, a také to kupodivu způsobí, že si ještě více nedůvěřuji, protože vím, že to tak nemůže být vždy. Je to taková smyčka, čemu mám věřit?
Některé ze zkušeností, které mě formovaly, byly často poznamenány tím, že se dobré úmysly nepromítly do reality, což vedlo ke specifickému druhu váhání, které se věčně snaží číst mezi řádky, předejít zklamání a předem se na něj připravit. Mít pravdu se málokdy cítí jako vítězství, ale vykouzlilo to směs nedůvěry jak k romantickým partnerům, tak ke mně samotné. Existuje část mé mysli, která věčně předvídá, co přijde, co by se mohlo stát, co se pravděpodobně stane, co by mě mohlo zaskočit, a mnohočetné cesty, které takové hledání otevírá, znamenají, že často pevně přistanu v prostoru „nevím“ – ať už mám věřit svému instinktu, nebo slovům svého partnera.
Popravdě řečeno, bylo pro mě těžké rozluštit, jak bych měla „být“ zamilovaná. Zklamání a kompromisy jsou součástí každého vztahu, ale v jakém bodě se snižování osobních romantických standardů setkává s nezbytnou praxí kompromisu? Jak mám vědět, že si neprokazuji medvědí službu? K tomu se vždy vracím. A přestože soukolí tohoto konfliktu už nějakou dobu vnitřně mele, často se zdráhám je vyslovit, protože se nebezpečně blíží zradě pocitu nezávislosti, kterého si tak hluboce vážím.
Nikdy nechci, aby se žena kvůli partnerovi obětovala nebo přišla o život; už jsem to viděla mnohokrát a nejenže to zavání nerovností pohlaví (protože v každém scénáři, který jsem viděla, to byla žena, kdo nakonec prohrál: na čase, na příležitostech, na penězích, na bezpečí, na svobodě a objevování), ale také to zpochybňuje to, jak sama sebe vnímám jako člověka. Jako někoho schopného; jako někoho, kdo se nenechá zneužívat; jako někoho, kdo má hlavu v pořádku.
Když si přiznám, že jsou chvíle, kdy si nejsem jistá, zda bych měla očekávat víc, nebo zda se vlastně musím poněkud podřídit přirozenému zklamání – že možná můj strach z toho, že mě někdo podvede, dovolil jen velmi málo ústupků v pružnosti vztahu -, otevírá to prostor pro kritiku, že dělám kompromisy ohledně svého já. ‚Nikdy nepřijímej méně‘ se z citátu na plátně mění v selhání, jako by někdy vytvořit prostor pro zklamání ve vztahu znamenalo zneužít vlastní já, podlehnout tomu být druhý nejlepší, krčit se pod patou – ženské porážka.
Na jednu stranu si myslím, že tento směr sebevědomí je přesně takový: sebevědomý. Dává ženám nástroje, jazyk a sebedůvěru k tomu, aby mohly upřednostnit samy sebe. Ale rozhodně pro mě platí, že musím najít prostor pro společné bytí upřednostňování sebe sama a kompromisu ve vztahu – nečíst každé zklamání jako přímý nebo nepřímý útok na mé potenciální štěstí.
Tato matoucí spleť emocí pramení ze strachu – ze strachu, že se dostanu do určitého bodu svého života a budu litovat, že jsem neudělala moudřejší rozhodnutí, ze strachu, že teď dělám hloupá rozhodnutí z místa slabosti a zranitelnosti – ale osvětlit tento zmatek sám o sobě je do jisté míry osvobozující. Možná se vymlouvám na to, že přijímám méně než ve vztazích, protože nechci být sama – tak mi to nepřipadá, ale je jenom tolik, kolik dokážu psychoanalyzovat sama sebe, své hlubší myšlenky, myšlenky, které sedí pod nimi, myšlenky, které mě přivádějí do plného kruhu, než přijmu, že jsem zmatená. Nevím, co je správné udělat. Možná dělám chyby. To je docela osvobozující.
Když říkám, že chci být otevřenější vůči zklamáním ve vztazích, že musím občas uvolnit přísné normy, které chrání můj pocit vlastní hodnoty, zní to, jako bych se podřizovala druhořadému zacházení. Ale tak to není. Je to přijetí nejen nedokonalosti romantického partnera, ale i sebe sama. Láska a vztahy jsou radostné, vzrušující, výživné, naplňující, ale někdy jsou také nudné, nevýrazné, trochu mrtvé – nedávají to, co by údajně měly dávat.
V těchto chvílích je opravdu zatraceně těžké poznat, zda to, co prožíváte, je nevyhnutelný útlum, součást mnoha vrcholů a údolí, kterými dlouhodobý vztah projde, nebo zda partnerství dospělo ke konci a měli byste to ukončit. Někteří lidé mají to štěstí, že mají jasno, aby pochopili rozdíl, že „to prostě vědí“, jak často opakujeme („poznáš, až to skončí, prostě to poznáš“), ale mnozí z nás tento okamžik jistoty nikdy nezažijí. Nikdy se jí nedočkáme. Místo toho se musíme rozhodnout a riskovat tak jako tak, a abychom to mohli udělat, musíme se nejprve smířit s tím, že nás to může zklamat. Ale může to být také nádherné.
Tato snaha být nezávislý, mít absolutní, diktátorskou kontrolu nad svým životem a svou náladou působí jako ochranná superschopnost a zároveň jako sebeomezující klapky na očích. Abych mohla být zamilovaná, musím se smířit s tím, že budu občas zklamaná – stejně jako budu na oplátku zklamávat i já. Možná, že přivolávat tato zklamání je chyba a selhání z mé strany v péči o sebe sama. Mohla by to být také brána k pružnější, upřímnější a odpouštějící formě vztahu. Ať tak či onak: Nevím. Ale zmatek je součástí procesu, jak mého širšího života, tak mé touhy milovat.
