Vzadu v deníku mám vložený omluvný dopis, který jsem nikdy neposlala. Napsala jsem ho kamarádce, která ukončila naše přátelství po téměř devíti letech. Náš rozchod se nepodobal těm dětinským hádkám z mládí ani pozvolnému odcizení, které je v dospělosti tak běžné. Přišlo to náhle, jako blesk z čistého nebe. Alespoň pro mě. Možná že ona slyšela hřmění už dlouho předtím, ale to se už nikdy nedozvím.
Nedávno jsem se ptala jiné kamarádky, jestli bych měla poslat ten dopis nebo alespoň zprávu – nějaký signál, že jsem stále otevřená usmíření nebo aspoň důstojnému uzavření. Moudře mi však připomněla, že mým úkolem není odvolávat se proti jejímu rozhodnutí, ale respektovat ho. Přesto jsem strávila bezpočet nocí přehráváním našeho rozchodu, snahou vidět věci z její perspektivy a představami, co jsem mohla udělat nebo říct jinak. Jak jsem jí mohla být lepší přítelkyní? Jak jsem jí mohla lépe ukázat, že mi na ní záleží?
Při hledání odpovědí jsem objevila méně známý protějšek k jazykům lásky: jazyky omluvy.
Podle Dr. Garyho Chapmana a Jennifer Thomasové existují různé způsoby, jak říct „je mi to líto“, stejně jako existují různé způsoby vyjádření lásky. Každý z nás potřebuje jiná slova a činy, aby se zahojily rány způsobené druhými. Stejně jako je důležité porozumět jazykům lásky pro udržení zdravých vztahů, je zásadní vědět, jak se účinně omlouvat. I když pět jazyků omluvy přímo nesouvisí s jazyky lásky, poskytují cenná vodítka pro obnovu narušených vztahů.
Upřímná omluva často zahrnuje více těchto jazyků, proto je užitečné ovládat alespoň několik z nich. (Být citovým polyglotem rozhodně není na škodu.)
Vyjádření lítosti
První jazyk omluvy spočívá v jednoduchém vyslovení slov „je mi to líto“. Zdá se to možná příliš základní, ale účinek přímé omluvy bychom neměli podceňovat. Některým lidem se snadno říká „promiň“, jiní s tím zápolí, a stejně tak se liší i potřeba tato slova slyšet. V některých případech stačí prostá omluva, jindy je třeba ji doplnit dalšími jazyky. Například snaha o nápravu bez omluvy může znít prázdně nebo působit jako pokus o „vykoupení“, zatímco pouhá omluva bez přiznání odpovědnosti nebo nápravy často nestačí.
Příklad: „Mrzí mě, jak jsem ignorovala tvé nápady. Přála bych si, abych ti lépe naslouchala.“
Přijetí odpovědnosti
U tohoto jazyka je klíčové, aby se omlouvající přímo postavil k dopadu svých činů a slov, místo aby se vymlouval nebo svaloval vinu na okolnosti. Může jít o prostou změnu vyjádření z: „Omlouvám se za zpoždění, ale doprava byla šílená a nemohla jsem zaparkovat!“ na „Omlouvám se, že jsi na mě musela čekat – měla jsem vyrazit dřív.“ Podstatné je ponechat tíhu zodpovědnosti na sobě a neuchylovat se k formulacím typu: „Je mi líto, že se tak cítíš,“ když správnější je říct: „Je mi líto, že jsem způsobila, že se tak cítíš.“
Příklad: „Uvědomuji si, že když zvyšuji hlas, opakuji vzorce chování, které jsem si osvojila v dětství. Nechci s tebou takhle jednat. Potřebuji najít zdravější způsoby, jak zvládat svůj hněv, abych ti neubližovala.“
Náprava škody
Snaha o nápravu může být složitá, zvláště když jde o stanovení hodnoty něčeho, co bylo poškozeno. Zničené půjčené šaty lze finančně vyčíslit, ale jak napravit důvěru narušenou nevěrou?
Podstatou tohoto jazyka je hledání způsobu, jak napravit způsobenou újmu. Často to znamená, že rozsah omluvy by měl odpovídat závažnosti prohřešku – pokud vás kolega veřejně podrazí na poradě, jeho soukromá omluva možná nebude stačit. Je třeba si uvědomit, že v některých případech nelze škodu zcela odčinit nebo že náprava může vyžadovat delší čas. Pro ty, jejichž jazykem omluvy je právě náprava, však neexistuje náhrada za upřímnou snahu o odčinění.
Příklad: „Děkuji, že ses o mě postarala, když jsem se na tom koncertě opila. Je mi líto, že jsem ti zkazila večer. Ráda bych tě pozvala na další koncert a tentokrát to byla já, kdo se postará o tebe.“
Změna chování
Klíčovou složkou tohoto jazyka je skutečná proměna. Nestačí jen uznat, co jsme udělali špatně – musíme také předložit plán, jak zabránit opakování stejné chyby. Může jít o něco jednoduchého, jako je nastavení připomínky narozenin v kalendáři, nebo o zásadní životní změny, jako je léčba závislosti či přehodnocení priorit mezi prací a osobním životem. Zatímco předchozí body se týkají nápravy minulosti, zde jde o vytvoření lepší budoucnosti. Klíčová otázka zní: Co konkrétně uděláš, aby se to už neopakovalo?
Žádost o odpuštění
Tento aspekt mi osobně připadá trochu problematický jako samostatný jazyk. Když mi někdo ublíží, očekávám, že nejprve vyjádří lítost, přijme odpovědnost a představí plán nápravy, než vůbec začnu uvažovat o odpuštění. (Možná jsem náročná, ale zdá se mi to rozumné.)
V Chapmanově pojetí však tkví síla tohoto jazyka v tom, že ačkoli za omluvu zodpovídá ten, kdo se provinil, moc odpuštění leží výhradně v rukou ublíženého. Žádost o odpuštění navrací moc osobě, které jsme ublížili. Upřímná prosba uznává, že druhý možná potřebuje víc – více času, úsilí nebo pochopení – a vyjadřuje ochotu vyhovět jeho podmínkám. Dává mu právo určit, kdy a zda vůbec může být vztah obnoven.
Příklad: „Vím, že není omluvy pro to, jak jsem zradila tvou důvěru. Dělám vše, abych si ji znovu zasloužila. Myslíš, že mi jednou dokážeš odpustit?“
Přála bych si, abych se k některým lidem chovala lépe a dostala šanci to napravit. Chápu však, že taková příležitost nemusí nikdy přijít. Ačkoli omluva a odpuštění tvoří dvě strany téže mince, jedno automaticky nezaručuje druhé. Bez ohledu na to, jak dokonalá je naše omluva nebo kolik úsilí vkládáme do pochopení jazyků lásky a omluvy druhého, někdy prostě nenajdeme ta správná slova.
Ten dopis si ponechám, ale učím se vzdát naděje, že ho kdy odešlu. Místo toho mi slouží jako připomínka, jakou přítelkyní chci být v budoucnu. Připomíná mi, že nesu odpovědnost za bolest, kterou jsem způsobila, a že dobrý úmysl nepřeváží negativní dopad. A především mi ukazuje, že na cestu k usmíření se nikdy nevydáváme sami.
