Sedím uprostřed starého bytu, který se teď jeví nějak zvláštně. Uprostřed bytu, který měl být a možná i byl mým prvním domovem. Mým vlastním domovem. Vypadá teď zase tak, jako před těmi mnoha lety. Působí to celé jako setkání se starým přítelem.
Nastěhovala jsem se na prahu svých dvaceti let a nechala se přijmout nablýskanou a zpočátku chladnou náručí královských vinohrad.
Můj první byt.
Stalo se to všechno v době, která se neměla stát. Říkala jsem si, v době kdy mnoho mých přátel ještě zůstávalo v náruči svých rodin, zda-li jsem si neukousla příliš brzy příliš velké sousto. Obzvláště, když mi má první práce vydělala pouze na nájem a nějaký ten zbytek.
Nevím s jakým očekáváním jsem sem šla, ani zda-li se naplnila. Vím, ale že byť sedím teď v tom samém bytě, který teď po vystěhování vypadá přesně, jako vypadal když jsem se nastěhovala, já sama vypadám a jsem zcela jiná. Zkrátka celé to klišé pořád dokola.
Je zvláštní, jak se prostor může stát svědkem našeho dospívání. Tyto stěny viděly mé první úspěchy i pády, slyšely tiché vzlyky úzkostí i výbuchy smíchu nad sklenkou vína s přáteli. Byly svědkem probdělých nocí nad knihami filozofie i ranních rituálů s šálkem tehdy ještě černé kávy..
Když se rozhlížím po prázdnémístnosti, která jedna celá tvoří celý byt, vidím stopy všech svých verzí. Té nepřemožitelné dvacetileté dívky, ztracené holky, která nevil, co si počít se svými city, studentky filozofie ztracené v Platónových dialozích, módní redaktorky, švadlenky, návrhářky a PR manažerky, ženy, která se nebojí ničeho a ženy, která se bojí sama sebe, o sebe. Každá z nich zde zanechala svou neviditelnou stopu.
Vinohrady mě naučily, že domov skutečně není místo, ale prostor, kde se odvažujeme růst, kde si dovolíme být zranitelní i odvážní zároveň. Kde každé ráno vstáváme s odhodláním být, aspoň trochu být a s cílem prožít.
Teď, když jsem odstěhovala poslední pytle s oblečením, si uvědomuji, že nejcennější věci si odnáším uvnitř. Sílu čelit nejistotě, odvahu začínat znovu a schopnost proměnit cizí prostor v místo, které nazýváme domovem. Možná právě v tom spočívá to věčné klišé dospívání – v poznání, že největší transformace se odehrávají v tichu našich vlastních pokojů, daleko od očí světa.
A tak se loučím. S bytem, který byl svědkem mé metamorfózy. S každým škrábancem na zdi, jterý jsem se snažila zatřít, s každou vzpomínkou, s každou verzí sebe sama, kterou jsem zde zanechala. Odcházím jiná, než jsem přišla. Nevím jaká. Jiná.
