Existují místa, kde se čas zpomaluje na rychlost porcelánového šálku dotýkajícího se podšálku. Kde vůně čerstvě mleté kávy vytváří časové portály mezi stoletími. Právě taková jsou pražská zákoutí s kavárenskou duší, která se přelévají mezi minulostí a současností. Pojďme se tedy vydat na cestu pražské kavárny.
Od mostu k legendě
První kapitola pražského kavárenského příběhu se začala psát přímo na Karlově mostě. Kolem roku 1714 zde procházel arménský obchodník Georgius Deodatus Damascenus se servírovacím stolkem, kamínky a stříbrnou konvičkou. Prodával kolemjdoucím horkou kávu v malých kalíšcích, a když nápoj vychladl, ohřál jej znovu. Pražané si tento exotický nápoj oblíbili natolik, že si Deodatus brzy mohl dovolit dřevěnou boudu přímo na mostě. Později si otevřel kavárnu u Malostranské mostecké věže, podle některých zdrojů v domě U Tří pštrosů.
Z tohoto skromného počátku se kavárenská kultura v Praze rychle rozrostla. Na začátku 19. století už byste v Praze napočítali šestadvacet kaváren. Každá z nich byla svébytným mikrosvětem, kde se mísily vůně, chutě a především myšlenky. V době národního obrození se kavárny staly centry vlasteneckého života – například kavárna U Komárků v Ungeltu byla pravidelným místem setkání národních obrozenců v čele s Josefem Kajetánem Tylem.
Když stěny vyprávějí příběhy
Staré pražské kavárny jsou jako knihy psané omítkou a nábytkem. Každá židle, každý stůl je svědkem nesčetných rozhovorů, tvůrčích záchvěvů a důležitých rozhodnutí.
Kavárna Slavia: Svědek století
Slavná Slavia, tento věčný pozorovatel života na nábřeží, otevřela své dveře již v roce 1884. U jejích stolů sedával Rainer Maria Rilke, později Vítězslav Nezval, Jan Werich a Horníček. Chodili sem známí spisovatelé, malíři i hudební skladatelé. Ve Slavii se scházeli známí herci nejen z protějšího Národního divadla. Nad šálkem kávy a sklenkou absintu se tu diskutovalo o umění i o politice, a jak ve své básni věnované slavné kavárně napsal Jaroslav Seifert – pod vlivem zeleného nápoje se jim Praha měnila v Paříž. Kromě toho, že jednu ze stěn zdobí známý obraz malíře Viktora Olivy Piják absintu, je dodnes místní specialitou Café de Absinthe – espresso s absintovým likérem a mlékem. Za komunismu se stala útočištěm disidentů – Václav Havel zde míval své oblíbené místo s výhledem na Národní divadlo. V devadesátých letech kavárna procházela krizí a dokonce hrozilo její zavření. Dnes je opět výstavní síní kavárenské kultury, kde se mísí místní štamgasti s návštěvníky z celého světa.
Kavárna Louvre: Dáma v secesi
Od roku 1902 zdobí Národní třídu kavárna Louvre. Její secesní interiér okouzloval spisovatele Franze Kafku či bratry Čapky. Karel Čapek zde dokonce napsal část svého díla R.U.R. Součástí kavárny byly i herny a kulečníkový sál, klubovny pro exkluzivní hosty, specializovaná vinárna s moravskými víny a Tokajský sklep. Zdejší specialitou byla pařížská káva „Louvre“ vařená ze zrn z vyhlášené pražírny Aloise Pelze sídlící v Platýzu, který je od kavárny, co by kamenem dohodil. Roku 1917 provoz podniku převzal zkušený kavárník Jan Náprstek a udělal z Louvru populární místo, které se největší slávy dočkalo právě v meziválečném období. Pražská smetánka chodila hlavně sem.Přestože během komunismu sloužila jako obyčejná jídelna, po revoluci se vrátila ke své původní kráse. Dnes nabízí návštěvníkům autentickou atmosféru první republiky včetně tradičního kavárenského servisu.
Café Imperial: Z popela do zlaté éry
Honosný interiér kavárny Imperial s keramickými obklady od roku 1914 přitahoval uměleckou smetánku. Po letech úpadku, kdy zde byla obyčejná jídelna, prošla kavárna v roce 2007 náročnou rekonstrukcí. Architektům se podařilo zachovat původní art deco prvky, zatímco kuchyně pod vedením Zdeňka Pohlreicha přinesla nový vítr do plachet.
Café Savoy: Návrat ke kořenům
Café Savoy na Malé Straně je příkladem dokonalé renovace. Jeho novorenesanční strop z roku 1893 přežil všechny režimy jen díky tomu, že byl za komunismu zakryt falešným podhledem. Když jej v roce 2001 nový majitel odkryl, objevil původní malby nedotčené časem. Dnes kavárna spojuje historickou atmosféru s moderní gastronomií.
Kavárna v Obecním domě: Secesní nádhera s kosmopolitním duchem
Když v roce 1911 otevřel své dveře Reprezentační dům (jak se tehdy Obecnímu domu říkalo), představil Praze zcela nový koncept společenského života. Pod jednou střechou se nacházela nejen kavárna, ale i restaurace, první americký bar v Praze a kulturní prostory. Kavárna s kapacitou stovek míst nabízela návštěvníkům nevídaný luxus – moderní klimatizaci, dvě stě periodik z celé Evropy, písárnu, příruční knihovnu, biliár i hernu.
Pozoruhodné je, že přestože avantgardním umělcům ze skupiny Tvrdošíjní (Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Čapek) připadala secesní architektura zastaralá, pravidelně sem chodili kvůli pohodlí a atmosféře. Kavárna si svůj kosmopolitní charakter udržela i za komunismu, kdy sloužila jako výkladní skříň „buržoazního lesku“ pro zahraniční návštěvy.
Grand Café Orient: Kubistický sen
V prvním patře Domu U Černé Matky Boží se nachází světový unikát – kubistická kavárna navržená Josefem Gočárem. Architekt zde vytvořil kompletní kubistický prostor včetně nábytku, svítidel a dokonce i servírovacího nádobí. První provozovatel, pan Tůma, doplnil atmosféru o exotický prvek – v přízemí otevřel tureckou vinárnu s „odaliskami“, které však podle dobových náznaků pocházely spíše z Vršovic než z Orientu.
Přestože kavárna představovala vrchol moderního designu, její původní podoba vydržela pouhých deset let. V roce 1920 byl kubistický interiér odstraněn. Dnešní podoba, obnovená v roce 2005 podle černobílých fotografií, připomíná původní Gočárovu vizi včetně originálního detailu – hranatého kubistického věnečku na jídelním lístku.
Národní kavárna: Místo ideologických setkání
Národní kavárna se stala místem, kde se protínaly různé myšlenkové proudy první republiky. U nárožního stolu se scházel levicově orientovaný Devětsil, vedle nich moderní katolíci a u okna redaktoři hradního tisku. Právě zde také získala své umělecké jméno malířka Marie Čermínová, známější jako Toyen. Kavárna dokázala vytvořit prostředí, kde spolu dokázaly koexistovat i protichůdné ideologie – důkaz skutečné kavárenské diplomacie.
Příběh v každém šálku
Co dělá pražskou kavárnu pražskou kavárnou? Je to onen specifický pocit, že jste součástí něčeho většího. Že váš šálek kávy je jen jedním z milionů, které byly na tomto místě vypity. Že vaše myšlenky se mísí s myšlenkami básníků, filozofů a snílků, kteří tu seděli před vámi.
Moderní pražské kavárny tento odkaz přejímají po svém. Místo klasického „vídeňského“ servisu nabízejí výběrovou kávu z malých pražíren. Místo orchestrionu hraje vinylová deska nebo ticho. A přesto zůstává zachována ta nejdůležitější esence – prostor pro setkávání, přemýšlení a bytí.
Mezi minulostí a budoucností
Současné proměny pražských kaváren nejsou jen o změně interiéru nebo nabídky. Jsou o hledání rovnováhy mezi zachováním historického dědictví a reagováním na potřeby současných návštěvníků. Je to jako balancování na ostří kávové lžičky – příliš mnoho nostalgie může být na škodu, příliš mnoho modernosti může setřít jedinečného ducha místa.
Praha bude vždycky městem kaváren. Míst, kde se zastavil čas, aby si dal šálek kávy. Kde se minulost s přítomností mísí jako káva s mlékem. A kde každý návštěvník může být na moment součástí příběhu, který se píše už stovky let. Příběhu o místech, která jsou víc než jen prostorem pro konzumaci kofeinu. Jsou to prostory mezi časem, kde můžeme na moment zapomenout na spěch venkovního světa a stát se součástí věčného kavárenského proud
