Podle čínského horoskopu jsem krysa. Nejsem ten typ, co by bral horoskopy vážně, ale krysu jsem přijala jako hezkou životní filosofii. Jeden den si zkouším diamantové šperky a popíjím kávu u Roberta Coina, druhý den učím ukrajinské děti česky. Jeden den řeším, že nemám ani korunu na účtě, druhý den mám schůzku s investory a mluvíme o milionech. Jeden týden jsem na škole v přírodě, druhý na fashion weeku. Jeden den popíjím šampaňské na filatropické konferenci, pár hodin poté piju levnou vodku ve starém, undergroundovém baru. A všude tak nějak splývám. Jako krysa se stejně pohybuji na nablýskaných parketech a mramorových sálech, stejně jako na lepkavých prknech ve tmavém nočním baru. Z města na vesnici a z vesice do města.
Když jsem byla malá, táta mi říkal (a říká) spoustu věcí, ale na dvě z nich si vzpomínám často. Zaprvé, vždycky měj čisté boty, protože podle bot poznáš člověka, a zadruhé, může se obléknout jak chce, ale stejně mu poleze sláma z holinek. To druhé mě jako dítě mátlo, ale pochopila jsem nakonec velmi rychle.
Nerada mluvím o rozdílech mezi lidmi z vesnice a lidmi z města. Nejde totiž o to, odkud člověk pochází, ale o to, jak se naučil pohybovat ve světě a přemýšlí o něm.
Před časem jsem seděla na předávání cen Anděl. V pozvánce stálo jasně „creative black tie“. Zatímco někteří interpreti přišli v dokonale padnoucích smokingových kabátech a večerních róbách, jiní se rozhodli interpretovat dress code po svém – Gucci tenisky k džínám a Fendi teplákovka. Kreativní, bezpochyby. Black tie – co to je?
Nejde přitom o cenu oblečení. Na fashion weekových večírcích jsem viděla ženy v outfitech za statisíce držet skleničky šampaňského jako půllitr piva, jejich rudé rtěnky obtisknuté po celém obvodu křehkého skla.
Etiketa není elitářský konstrukt, jak se někteří domnívají. Je to soubor pravidel, která vznikla proto, aby bylo soužití příjemnější pro všechny. Držet příbor správně nic nestojí. Stejně jako nestojí nic mluvit tiše v restauraci, neukazovat spolusedícím obsah vašich úst, přijít včas na schůzku nebo nedrobit po celém stole. Jsou to drobnosti, které ale v součtu vytváří obraz člověka, se kterým je – nebo není – příjemné trávit čas.
Je fascinující pozorovat, jak někteří lidé zaměňují drahé oblečení za osobnost. Jako by si mysleli, že monogram luxusní značky je vstupenkou do lepší společnosti. Jenže jak říkával můj táta – může se obléknout jak chce, ale stejně mu poleze sláma z holinek.
Před nějakým časem jsem seděla na večeři s fotbalovými hráči a jejich přítelkyněmi jako doprovod svého tehdejšího přítele. se známými mého tehdejšího přítele. Vedle mě se usadila dáma, v opravdu nádherných šatech, které stály tolik, co několik mých nájmů. Celý večer hlasitě mluvila o tom, jak je Praha „strašně malá“ a jak jí „chybí Milán“. Zatímco vyprávěla o svých nákupech na Via Montenapoleone, její lokty spočívaly na stole, příbor držela jako zbraň a látkový obrousek ve kterém byly stopy toho, jak ji rtěnka pomalu mizela ze rtů, házela po stole jakoby se nechumelilo.
Není to o penězích. Není to dokonce ani o vzdělání. Je to o vědomé snaze být lepším člověkem. O respektu k sobě i k ostatním. O pochopení, že způsob, jakým se chováme, je naší vizitkou – mnohem víc než značka na našich botách nebo kabelce.
Když vidím mladou influencerku, jak se na fashion weeku fotí s kabelkou za sto tisíc, zatímco žvýká při rozhovoru žvýkačku, říkám si, že jsme někde udělali chybu. Zapomněli jsme, že skutečná elegance není v tom, co máme na sobě, ale v tom, jak se chováme k ostatním. V tom, jak dokážeme vést konverzaci. Jak umíme naslouchat. Jak se pohybujeme prostorem.
Etiketa není přežitek. Je to jazyk respektu a ohleduplnosti. Když držím skleničku šampaňského za stopku, není to proto, abych působila snobsky – je to proto, aby se teplem mé ruky nezměnila teplota nápoje a aby na skle nezůstaly otisky prstů. Když přijdu včas na schůzku, není to proto, že bych byla puntičkářská – je to proto, že si vážím času druhých. (A jasně, je to někdy sakra těžký a trvalo mi to ohromě dlouho naučit se skutečně chodit včas.)
A možná právě proto se dokážu cítit stejně přirozeně na galavečeři jako v undergroundovém baru. Protože vím, že nezáleží na tom, kde jsem, ale jak se chovám k lidem kolem sebe. Jako ta krysa.
Takže až příště potkáte někoho v designovém oblečení od hlavy až k patě, jak hlasitě mluví do telefonu v kavárně, vzpomeňte si na mého tátu a jeho moudrost o slámě v holinkách. A až potkáte někoho, kdo vás okouzlí svým vystupováním, všimněte si, že to pravděpodobně nebude mít nic společného s cenou jeho oblečení.
Protože skutečná elegance? Ta není v tom, co nosíme. Je v tom, jak nosíme sami sebe.
