„Já prostě… nic moc necítím,“ říkám do ticha kavárny a míchám tyrkysově zbarvenou matchu. Můj kamarád sedí naproti mně, trpělivě čeká, až najdu správná slova.
„Jako by poslední dny, týdny, možná i měsíce splývaly do jednoho velkého ‚meh‘. Víš, co myslím? Takové to nic. Není to smutek, není to prázdnota, je to prostě… nic.“
„‚Meh‘ je vlastně docela přesný popis emoce,“ přikyvuje a usrkne ze své kávy. „Možná je to legitimní pocit naší generace. Něco mezi apatií a… přijetím?“
„Myslíš?“ váhám. „Pamatuješ, jaké to bylo, když nám bylo patnáct? Všechno bylo tak intenzivní, opojné, nesnesitelné. Každý pohled znamenal celý vesmír, každé slovo měnilo svět.“
„A nebylo to vyčerpávající?“ nakloní se ke mně. „Možná to ‚meh‘ není vypnutí emocí. Možná je to jen… jiný způsob, jak je prožívat. Jako tichá řeka místo vodopádu.“
Míchám matchu a přemýšlím nad jeho slovy. Teď jako by se ve mně něco zaseklo. Emoce přicházejí v předvídatelných vlnách – střídavě úzkost a apatie, občas záblesk něčeho, co by mohla být radost. Všechno je tak nějak… vlažné. Jako když necháte vystydnout horký nápoj, protože jsi ponořená v myšlenkách.
Přemýšlím, kdy jsem naposledy něco skutečně procítila. Kdy naposledy nějaká emoce vydržela déle než Instagram story. Patnáctiletá já by se nejspíš vysmála té prázdnotě, co teď nosím v sobě. Tehdy bylo všechno intenzivní, opojné, nesnesitelné. Každý pohled znamenal celý vesmír, každé slovo měnilo svět.
Teď, o dekádu později, jako by se ve mně něco zaseklo. Emoce přicházejí v předvídatelných vlnách – střídavě úzkost a apatie, občas záblesk něčeho, co by mohla být radost. Všechno je tak nějak… vlažné. Jako když necháte vystydnout horký nápoj, protože jste byli příliš zabraní do scrollování feedem.
Nejsem v tom sama. Moje generace se topí v paradoxu – jsme označováni za přecitlivělé snowflakes, a přitom často nedokážeme procítit ani vlastní život. Jsme generace, která své emoce outsourcovala algoritmům.
Jakmile se ponoříte do hlubin různých studií není zde moc prostoru na diskuzi, v každé se dočtete že je zcela jasný vztah mezi dobou strávenou na sociálních sítích a na telefonu obecně a zvýšeným sklonům k depresím. 1Paradoxně tedy neustálá „připojenost“ může vést k hlubšímu emocionálnímu odpojení.
Každá z interakcí, kterou provádíme na našich telefonech, představuje malý dopaminový přísun – okamžité uspokojení, které postupně otupuje naši schopnost prožívat hlubší, dlouhotrvající emoce.
Je tohle dospělost? Nebo jsme první generace, která si nechala ukrast schopnost cítit? Možná jsme jen příliš unavení. Možná jsme příliš chytří. Nebo možná jen příliš zbabělí čelit skutečným emocím v jejich syrové, nefiltrované podobě.
Paradoxně, zatímco píšu tento článek o emočním odpojení, cítím, jak se ve mně něco hýbe. Možná je to melancholie. Možná nostalgie po době, kdy jsem dokázala brečet nad románem nebo se zamilovat na první pohled. Nebo možná jen další záchvěv úzkosti.
Jsme generace kontrastů – přetechnizovaní romantici, cyničtí snílci, influenceři s imposter syndromem. Možná jsme nevypnuli emoce úplně. Možná jsme je jen přeprogramovali do jiného formátu. Formátu, kterému zatím sami nerozumíme.
Za oknem se stmívá a modré světlo displejů září čím dál intenzivněji. Ve skle výlohy vidím svůj odraz – rozmazaný, nejasný, jako ty emoce, které se snažím zachytit. Možná je čas vypnout telefon a začít znovu cítit. Nebo se o to alespoň pokusit.
A je to tu. Má matcha je už dávno studená.
- Hunt, M. G., Marx, R., Lipson, C., & Young, J. (2018). No more FOMO: Limiting social media decreases loneliness and depression. Journal of Social and Clinical Psychology, 37(10), 751–768. https://doi.org/10.1521/jscp.2018.37.10.751
↩︎
