Je neděle večer a já civím do telefonu jako posedlá. Do půlnoci nemůžu jít spát, protože můj soupeř, účet s názvem Roman a francouzskou vlajkou, je jen 100 XP za mnou a ne a ne se vzdát. Můj pečlivě budovaný náskok se rozplývá před očima. Zoufale klikám na další a další lekce, zatímco mi mozek připomíná, že zítra musím do práce.
*Prozradím vám konec:* To, co jsem se naučila výhrou v diamantové lize Duolinga, nebyla španělština. Byla to spíš životní lekce o tom, jak snadno se dá propadnout gamifikaci a ztratit ze zřetele původní cíl. A taky o tom, proč nás lidi tak strašně nutí soutěžit. Na pomoc jsem si vzala staré dobré Řeky a Nietzscheho – protože když už se člověk má utápět v obsesi, může to aspoň udělat intelektuálně.
Jak jsem vyhrála diamantovou ligu (a ztratila duši)
Všechno to začalo jedním deštivým víkendem. Žádné plány, žádné povinnosti, jen já a moje pohodlná pozice v diamantové lize. „Hele, možná bych mohla konečně vyhrát,“ napadlo mě tehdy naivně. To jsem se tedy přepočítala.
V aplikaci mám sérii více než 700 dní v kuse (ano, jsem na to pyšná, a ne, nemám život) a v každé lize jsem byla úspěšná. Ale diamantovou? Tu jsem nikdy nevyhrála. Je to ta poslední liga, plná stejných psychopatů jako jsem já – těch, kteří patří do horního jednoho procenta uživatelů celosvětově. Superuživatelé. Zní to skvěle, dokud nezjistíte, co to obnáší.
Než se objevil Roman, skutečně jsem se učila jazyk. Teď? Teď jen bezmyšlenkovitě sbírám body. Není to náhodou diamantová liga – je pekelně těžká. Tak těžká, že vášeň pro jazyky nestačí. Musíte chtít vyhrát víc než se učit, protože učení bohužel trvá déle než zisk XP. A čas? Ten je nejcennějším zdrojem jak pro vás, tak pro vašeho soupeře.
Dělám časové výzvy, které více testují moje reflexy a rychlost psaní než znalosti španělštiny. Zvládám mistrovské testy z dávno známého materiálu jako robotický zabiják XP bodů. Aplikace to podporuje tím, že nabízí nejvíce bodů za tyto testy. Když se vrátím dostatečně daleko do základů, je to tak snadné, že klikám bez přemýšlení. „El gato bebe leche“ – ano, ano, kočka pije mléko, DALŠÍ!
Ve 23:59 mě bolí oči, krk i palce, můj mozek nenávidí fráze typu „Juan jí jablka“ (promiň, Juane) a můj telefon se přehřívá jako miniaturní supernova. Zoufale hledím na odpočet ligy. Roman je jen 20 XP za mnou. Stačila by mu jedna časová výzva a předběhl by mě, jenže já už nemám čas na další. Jeho stav svítí zeleně – pořád maká. Teď je otázka, jestli jeho výzva skončí během těch několika sekund do půlnoci.
Odpočet končí, aplikace zamrzne na nekonečně dlouhou a děsivou chvíli. A pak… Gratulace! Na displeji se objeví diamantová medaile a odměna 150 drahokamů. Což je vtipné, protože jsem právě utratila mnohem víc, abych vyhrála. Dychtivě klikám dál, zvědavá, co se stane po výhře v té nejtěžší lize.
Nečekané odhalení: Nic. Jsem zařazena do nové diamantové ligy. Se stejnými pravidly. Se stejným bojem. Jako nějaký lingvistický Sisyfos.
Romanovo jméno zmizí a já ho, místo abych ho nenáviděla, okamžitě postrádám. Možná se už nikdy v téže lize nepotkáme. Romane, pokud to čteš – co jsme to vlastně spolu hledali?
Duo-alita soutěže: Dobrá a zlá Eris
Odpověď na tuto existenciální otázku závisí na tom, jaký druh soutěživosti uznáváte – dobrou, nebo zlou. Stejně jako existuje Duo, který vás podporuje na cestě učení, a Duo, který chce vaše XP nebo krev (víte, ta sova má někdy dost děsivý pohled), byly ve starověkém Řecku dvě verze téže bohyně – Eris.
Pod vlivem dobré Eris se hrnčíři snažili vyrobit nejkrásnější hrnce a dramatici psali nejdojemnější tragédie. Pod vlivem zlé Eris se lidé hádali, bojovali a zabíjeli. Proto byla také bohyní chaosu – něco jako antická královna dramatu. Její nejslavnější kousek? Hodila mezi bohyně jablko s nápisem „pro tu nejkrásnější“. Výsledek? Trojská válka. To se tedy povedlo!
A teď hádanka – kterou Eris reprezentuje duch diamantové ligy? Podívejme se na to skrz řecké brýle.
Staří Řekové (teda aspoň ti, co měli dost peněz na volný čas) se snažili o kalokagathii – dokonalost těla, ducha i morálky. Soutěživost byla způsobem, jak si vyměňovat názory a budovat vztahy. Žádné ceny, žádná profesionalita – jen čest a hold bohům. I první olympijské hry byly vlastně náboženský festival, kde vítěz dostal jen větvičku vavřínu. (Představte si ty dnešní sportovce s větvičkou místo milionových kontraktů.)
Ale jak se společnost měnila, začaly soutěže pro masové publikum, ze soutěžících se stali profesionálové a cílem byly peníze a sláva. Zní to povědomě? No jasně, od té doby se toho moc nezměnilo.
Kdysi bylo Duolingo jen o zábavě a učení. Příjemná aplikace, která mi pomáhala stát se lepší verzí sebe sama. Ale pak přišla gamifikace a já se dostala do diamantové ligy. A když už tam jednou jste? Není cesty zpět. Každý týden 5 nejhorších sestoupí a vy prostě máte pocit, že jste došli příliš daleko na to, abyste to teď vzdali.
Vyhrát je téměř nemožné a ti, co to dokážou, se chlubí na sociálních sítích. (Po mé výhře mě začalo sledovat 42 lidí. Zdravím vás, neznámí pozorovatelé!) Je to jako digitální verze gladiátorské arény, jen místo meče máháte mobilem.
Duo versus Nadčlověk
Když řeknu, že vítězství nestálo za tu námahu, je to pro superuživatele Duolinga něco jako kacířství. Ale proč vlastně soutěžíme?
Současná západní kultura to vysvětluje spíš špatnou Eris. Od dob Johna Stuarta Milla a jeho hospodářského člověka prostě přijímáme, že musíme soutěžit, protože jsme naprogramováni hledat zisk nebo potěšení. Jsme chamtiví a připravení na boj. Náš materialismus a agresivita údajně ženou svět kupředu (až na pokraj kolapsu, ale to je detail).
Jenže já jsem vyhrála diamantovou ligu a co z toho mám? Utratila jsem víc drahokamů, než jsem získala, španělštinu jsem málem zapomněla místo abych se ji naučila, a určitě jsem přišla o jeden víkend kvalitního spánku. Tolik k hledání zisku a potěšení.
Pak je tu Nietzsche se svou verzí, která se blíží té dobré Eris. Podle něj nás soutěživost povznáší k dokonalosti, pomáhá nám pochopit sebe sama a nakonec – překonat se a stát se Nadčlověkem.
Takže je superuživatel Duolinga vlastně Nadčlověk usilující o překonání sebe sama? Když to takhle řeknete… Když vyhrajete, prohrajete se soupeřem a začínáte další týden znovu, poznáváte, že soutěžení je jen nekonečné odlupování vrstev, za kterými jste zase vy. A co vy víte – možná jsou ostatní uživatelé jen simulace, která vás nutí soutěžit. (Romane, jsi skutečný?)
Řecká „ušlechtilá“ touha soutěžit byla potřebou vzdát hold bohům. Ti dali lidem talenty, ale tím, že je otrávili kapkou soutěživosti, proměnili je v prokletí. Ve své snaze překonat lidská omezení soutěžící bohy jen bavili. Zeus věnoval olympijským sprinterům stejný pohled plný péče, pobavení a lítosti, jaký my věnujeme křečkovi v roztočeném kole.
A proto je dobrá Eris nakonec zlou Eris. Proto byly vždycky jedna a tatáž. A proto i ta roztomilá zelená sovička – váš digitální kouč a kamarád – chce ve skutečnosti váš pot, krev a slzy. Je to ekonomická sova, chamtivá sova toužící po zisku. Navenek chce, abyste jen procvičovali svůj jazykový talent, ale pak ho otráví kapkou soutěživosti, která vás zotročí.
P.S.: Jsem 54. týden v diamantové lize. Pomoc!
