Není větší rány pod pás, než když vám někdo řekne, ať mu povíte něco o sobě. Samozřejmě, někdy je možné z toho vybruslit obratně za použití dobrého kontextu ve kterém je to řečeno. Ale přesto je to paradoxní. Dokážeme popsat všechno, ale jakmile máme popsat sami sebe, někoho, koho bychom měli znát nejlépe, jsme v koncích. To je jen důkaz toho, jak když si uvědomíme komplexnost všech věcí, kolem nás, zjistíme, že nic není tak jednoduché. Pod každým povrchem je další vrstva něčeho a uchopit svět v celé jeho podstatě je nejspíš i nemožné ačkoliv se o to mnoho básníků pokouší.
Moje práce mě nedefinuje
“Psycholožka mi řekla, že pokaždé, když se mě zeptá, jak se mám, začnu mluvit o tom, jak se mi daří v práci. A není to, nebo nemělo by to být normální. Měl bych si začít víc uvědomovat, že mě nedefinuje moje práce. Vidíš, nemluvím teď o práci, ale o sobě. Snažím se.” Řekl mi kamarád, když se nám podařil, v dospělém životě dvou workoholiků, téměř nemožný kousek – konečně se sejít na kávu. Jsem ráda, když moji přátelé chodí na terapie. Dozvím se tak, jakých prohřešků vůči sobě samé se také dopouštím. Říká se, že své k svému. Hledáme si přátele podle stejných psychologických diagnóz?
V každém případě věta “moje práce mě nedefinuje” ve mně rezonuje od té doby neustále a je to téměř již rok poté, co byla pronesena. V tu chvíli, kdy to řekl, jsem se zastyděla. Uvědomila jsem si, že já se přesně toho prohřešku dopustila pár minut předtím. A dopouštím se toho neustále. Na ten záludný hlavolam z úvodu odpovídám tím, co dělám. “Kdo jsem? Pracuji v médiích, píšu pro StyleBrunch, mám marketingovou agenturu, kde se věnuji public relations, vedu advokační kampaň za snížení tamponové daně a studuju mezinárodní vztahy.”
Ale to přece nejsem já.
Celou svou osobnost jsem vtěsnala do toho, čím se živím. Přitom jsem víc. Určitě jo. Jsem chodící paradox. Jsem snílek a analytik. Já jsem já, ne moje práce. Proč je to ale tak těžký?
A neděláme to jen o sobě. “Mám rande s právníkem” totiž očividně přátelům řekne vše, co potřebují vědět.
Možná je to tím, že práce je pro nás něco hmatatelného, měřitelného. Něco, co můžeme snadno uchopit a předat dál v jedné větě. Je mnohem jednodušší říct „jsem vývojář“ než vysvětlovat složitost své osobnosti, své sny, obavy a kontradikce, které v sobě nosíme.
Jsme generace, která vyrostla s představou, že práce je klíčem k seberealizaci. Sociální sítě jsou plné motivačních citátů o tom, jak najít práci snů, jak se stát CEO před třicítkou, jak „dělat to, co nás baví“. Není divu, že jsme své identity tak pevně propojili s profesním životem.
Ale co když nás ta posedlost prací okrádá o něco podstatnějšího? O schopnost vidět se v celé své komplexnosti. O umění být sám se sebou, i když zrovna nepracujeme. O radost z maličkostí, které s kariérou nemají nic společného.
„A čím se živíš ty?“ ptáme se na prvním rande, na na večírku, při seznamování…i při zcela nezávazné konverzaci se spolucestujícím v letadle. Jako by odpověď měla být nějakým kouzelným klíčem k pochopení druhého člověka.
Být sami sebou
Možná je načase přestat používat práci jako štít, za který schováváme své skutečné já. Začít si všímat těch drobných momentů, kdy jsme prostě jen sami sebou – když se smějeme s přáteli, když pozorujeme západ slunce, když si zpíváme ve sprše. Protože tohle všechno jsme my. Ne jen položka v kolonce „zaměstnání“ na LinkedInu.
A možná je také čas přiznat si, že ta nejzajímavější část nás samých často leží mimo pracovní sféru. V tom, jak reagujeme na neočekávané situace. V tom, jak milujeme. V tom, jak snášíme prohry. V tom všem, co se nedá napsat do profesního životopisu.
Příště, až se mě někdo zeptá, co dělám, možná zkusím odpovědět jinak. Třeba tím, že miluju procházky městem. Že vysedávám po kavárnách. Že hledám odpovědi na své otázky v dílech starých filosofů a že mě štve, když tam najdu něco, co jsem si myslela, že napadlo pouze mě. (Marčím se na tebe, Platóne!) Protože tohle všechno jsem já. Paradoxně vymyslet jen tyto věci, mi dalo práci. Tak moc jsem se zvykla skrýt za svou práci. Ale moje práce? Ta je jen jednou z mnoha součástí mě samé a zasvětit život pouze ji, by byl velmi tragický život. Ačkoliv se nás naše současná kultura snaží přesvědčit o opaku.
