Ed Sheeran. Nevím o nikom, kdo by nevěděl, kdo tenhle zrzavý Brit je. Dokonce i můj táta si vzpomene, jakmile zmíním barvu vlasů a kytaru. Tahle ikona se po několika letech vrátila do České republiky a já měla možnost tam být.
Poprvé jsem ho viděla před lety v pražských Letňanech, kde bylo tolik lidí, že jsem se hodinu dostávala jen do metra. Letos přijel na letiště do Hradce Králové a já si říkala, že to bude určitě skvělý. Rozhodně to pro mě byl nezapomenutelný zážitek a to nejen díky skvělému hlasu autora písně Castle on the Hill, kterou mimochodem zahájil celý koncert.
Nechci tu psát o dokonalosti a úžasnosti celé akce. Už předem jsem věděla, že si to užiju, jeho písničky miluju a ta atmosféra byla prostě dokonalá. Návštěvníci zpívali každou písničku, hulákali, užívali si to, ke konci i tančili. Já a můj doprovod jsme neměli co vytknout. Ještě bych ráda vyzdvihla podium, které si s sebou vozí, a které vám má připomínat kytary a trsátka (sloužila jako obrazovky). Vytknout by se možná dalo to, že neprodávali kelímky s Edem. Na ty jsem se celkem těšila jako bláznivý sběratel. Ale co už, koncert vznikl pod záštitou Rock for People, takže kelímky byly jejich.
Líbil se mi velký areál, kde se člověk mohl nadechnout, občerstvit se a dojít si na toaletu (normální záchody stály 30 korun. Kde to jsme?). Štvaly mě ale dost dlouhé fronty na úplně všechno. Bylo jedno, co jste si chtěli dát, vždycky jste čekali poměrně dlouho. O záchodech nemluvě. Ve výsledku to ale nebyl takový problém pro člověka jako já, který dorazil v půl sedmé, aby stihl jen Eda.
Jak jsem zmiňovala, koncert byl dokonalý. Vždycky oceňuji, že si Ed vystačí na podiu zcela sám jen se svou kytarou. Opravdová apokalypsa přišla až po konci.
Jelikož nejsem místní a musela jsem se dopravit do Prahy, zvolila jsem parkování v rámci areálu. Organizace policistů mi nepřišla úplně zvládnutá a to z toho důvodu, že mi do okénka jeden z nich řekl „koncert, koncert“ a ukazoval kamsi rukou. Bez dalších cedulí jsme zmateně jezdili kolem. Parkoviště jsme ale našli, zaparkovali, trochu se prošli, protože jsme stáli poměrně daleko, ale ničemu to nevadilo.
Když člověk opouští koncert, musí počítat s obrovským návalem lidí. Bavilo mě, jak každá skupinka používala svůj systém rozpoznání. Někdo měl stejně barevné náramky, další udělali vláček nebo se stejně oblékli. My zvolili taktiku, že pokud se ztratíme, potkáme se u auta.
Už cestou na parkoviště se začalo poměrně dost blýskat. Nic jsme si z toho nedělali, v nejhorším trochu zakape. Moje ségra má dobrý orientační smysl, a proto nás celou dobu směřovala. Bez ní bych se už někde toulala polem. Žádné cedule ani směrovky. Nic. Také byla tma a lampy se nacházely spíše nahodile, takže plno z nás rozsvítilo baterky na mobilech. Dělám si poznámku, že na příští koncert si beru čelovku.
Pár kápnutí to rozhodně nebylo. Někdy v půlce cesty na parkoviště se rozpršelo. Někteří se rozeběhli, ale zbytku to bylo vlastně příjemné po celodenním horku. Jenže to jsme nevěděli, že přes nás za pár vteřin přejde jakási cyklona a budeme se bát, abychom vůbec na parkoviště došli, ba ho vůbec našli.
Hysterie začala ve chvíli, kdy se rozpršelo tak, že vás tíha vody táhla k zemi a přes průtrž jsme ani neviděli na cestu. Lidé běželi, zouvali si boty, nebo jako naše trojice prostě šli a modlili se, aby to přežili. Z celé cesty si pamatuju, že mi voda smývala make-up do očí, až mě pálily. A taky bazén v teniskách a chvíli, kdy jsem si šaty prostě jen vyždímala a nastoupila do auta.
Jenže najít naše auto se najednou zdálo nemožné. Co považuji za největší pochybení organizátorů je to, že tisíce účastníků nechali běhat mezi jedoucími auty. Abychom se v tom dešti dostali ke svému parkovišti, museli jsme část cesty po silnici, protože podmáčenou trávou se to nedalo. Auta popojížděla, lidé pobíhali mezi nimi a chvíli jsem se bála, že někoho z nás srazí. Naštěstí sami stáli v koloně. A dost pravděpodobně se nám smáli.
V jedné zatáčce jsme zastavili. Potkali jsme dvojici dívek, které se zdály ztracené stejně jako my. Zjistili jsme, že jsme na stejném parkovišti. Jedna z nich se nás ptala, jestli je někde ještě vzdálenější parkoviště, protože vůbec netuší, kde jsou. Zlobila se, ale hlavně se třásla celá mokrá zimou. Chápala jsem ji. Sdíleli jsme s nimi svou taktiku – míříme ke vzdálené lampě, protože víme, že naše auto stojí v její blízkosti a to by mělo být poslední parkoviště. Vydali jsme se společně na cestu, ale mezi auty jsme se znovu rozdělili.
Vidět naše auto bylo jako spása. Nedělám si legraci, že cesta z našich míst až k autu nám trvala hodinu. Všichni jsme zalezli do aut, někteří měli to štěstí, že si vzali náhradní oblečení. Závist. My si zatopili, zasmáli se a zařadili se do kolony jedoucí ven. Sice většina nechápala funkci takzvaného „zipování“, ale zanedlouho jsme byli na silnici a drandili to směr Praha.
Jsem svým dvěma společnicím moc vděčná, že jsme to společnými silami zvládly. Jste skvělé a doufám, že se zase na Edovi potkáme.
