Sociologové se v dnešní době neustále zamýšlejí nad otázkou, v jaké době to vlastně žijeme. Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, je jich totiž celá řada. Změny, které se v posledních letech odehrály v oblasti společnosti, kultury, politiky i ekonomiky, jsou tak významné, že je lze považovat za začátek nové éry. Sociolog Jan Keller se ve své nové knize – Společnost věčného mládí – zabývá jednou z nejvýznamnějších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalým nárůstem nové společenské kategorie – adolescentů. Autor se pouští do analýzy mentality této nové společenské kategorie, která se vyznačuje řadou specifických rysů, jako je hledání identity, snaha o seberealizaci, individualismus, hedonismus a odmítání autorit.
Autor analyzuje mentalitu těch, kteří se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popírání autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, na kolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí přitom převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat skutečnost, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolané logikou fungování konzumní společnosti – firem, politiky a médii. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musí čelit.
Kniha je rozdělena do dvou částí, kdy první se věnuje společnosti postmoderní, kde je mládí jako idol. Keller začíná svou knihu historickým exkurzem do doby, kdy byla adolescence definována jako přechodná životní fáze mezi dětstvím a dospělostí. V této době byla adolescence vnímána jako období přípravy na dospělost, kdy se mladí lidé učili základním dovednostem a hodnotám, které je měly připravit na život v dospělosti. V průběhu 20. století se však společenské podmínky výrazně změnily. Díky rozvoji technologií a zdravotnictví se prodloužila délka života a snížila se míra úmrtnosti dětí. To vedlo ke zvýšení podílu adolescentů v populaci. Začátek tohoto příběhu vidí autor v levicovém liberalismu 60. a následujících let, který svými aktivitami bořícími pouze společenské normy podpořil zesílení přetrvávající ekonomické podřízenosti, čeho se rádi chytli pravicoví liberálové v rozbíjení zbytku sociálních jistot. Jak autor píše, tento duch neomezenosti a silného individualismu se koncentruje do metropolí, které jsou zapojené do globální ekonomiky a pro které je zbytek státu, který nereflektuje tak silně tyto trendy a na který tvrdě dopadá globalizace, čím dál větší přítěží a prostorem nehodným jakéhokoliv zájmu.
Zároveň se však změnil i pohled na dospělost. Dospělost již není chápána jako pevně daný stav, ale jako životní fáze, která se může lišit v závislosti na individuálních okolnostech. To vedlo k tomu, že adolescence se začala prodlužovat a získávat stále větší význam. Keller se zabývá popisem potřeb, hodnot a postojů těchto generací. Ukazuje, jak se z těchto změn vyvinuly nové hodnoty a normy, které jsou typické pro adolescenty. Mezi tyto hodnoty patří například touha po svobodě a nezávislosti, po seberealizaci a po zážitcích a experimentech. Tyto hodnoty vedou k tomu, že adolescenti se často vymezují vůči autoritám a tradičním hodnotám. Chtějí si sami určovat svůj život a žít ho podle svých vlastních představ. Tím se dostává i k tématice sexuality a genderu, mladou společností stále více aktuálním tématem. Společnost věčného mládí zcela nepřipouští, že by bylo pohlaví či sexualita předem daná. Jde pouze o omezení svobody žít opravdu zcela nedeterminovaně.
V druhé části se již autor zabývá dopady kultu věčného mládí (a s ním i ruku v ruce konzumní společností) na společnost jako celek. Adolescenti jsou totiž často konzumenty nových produktů a služeb, a jejich hodnoty a normy se odrážejí v populární kultuře. Zajímavě a komplexně tak představuje problémy současné společnosti, která je postavená na věčné nedospělosti a zábavě, neustávajících možnostech volby, zkrátka na právu na neustávající ničím nerušené štěstí (bez ohledu na reálné ekonomické postavení, práci, stárnutí, ohleduplnost nebo zodpovědnost). Mládí se v postmoderní společnosti stalo synonymem svobody a touhy. Mladí lidé se nechtějí omezovat povinnostmi a očekáváním společnosti. Chtějí si užívat života každý den, jako by byl poslední.
Tento trend má několik důsledků. Zaprvé, vede k oslabení protestantské etiky, která postavila kapitalismus na nohy. Protestantská etika zdůrazňovala odpovědnost a sebekontrolu orientovanou na budoucnost. Mládí jako celoživotní životní styl však podporuje orientaci na přítomnost.
Zadruhé, společnost věčného mládí je ideální pro konzumní průmysl. Mladí lidé jsou často ochotni utrácet peníze za zboží a služby, které jim umožní užívat si života.
Zatřetí, společnost věčného mládí může vést k rozpadu dlouhodobosti. Pokud se lidé soustředí pouze na přítomnost, pak ztrácejí zájem o budoucnost. To může mít negativní důsledky pro společnost jako celek. Postoj společnosti k mládí se odráží i v politice a médiích. Politici často slibují mladým lidem, že jim zajistí svobodu a touhu. Média zase často zobrazují mladé lidi jako bezstarostné a užívající si života.
Paradoxní shledává autor proměnu hned několika generací, kteří jsou zapojeni do kultu věčného mládí. Zatímco její představitelé v 60. letech minulého století měli veškeré výhody, které jim sociální stát nabízel, jako je vlastní bydlení, plnou zaměstnanost, možnost osvobodit se od vnějších tlaků a konstruovat si život čistě podle sebe, hned další nastupující generace X má oproti svým rodičům v průměru nižší šance na solidní příjem, vzestupnou kariéru, přístup k vlastnímu bydlení a zajištění na stáří. Ovšem mentalita věčné adolescence jim pomáhá vyrovnat se s touto realitou a očekáváním toho, že si sami mají konstruovat svůj život. Autor se domnívá, že mnozí mladí lidé si svou situaci a problematičnost svých perspektiv nemusí uvědomovat. Mají problém najít bydlení a sehnat práci za slušnou mzdu, ale internet, laciné letenky a mobil jim umožňují žít v jiném světě než v kterém žila generace jejich rodičů. Provizornost se stává novým způsobem života pro generaci adolescentů. Zajímavě a komplexně tak představuje problémy současné společnosti, která je postavená na věčné nedospělosti a zábavě, neustávajících možnostech volby, zkrátka na právu na neustávající ničím nerušené štěstí (bez ohledu na reálné ekonomické postavení, vytěžování v práci, stárnutí, ohleduplnost nebo zodpovědnost).
V závěru se Keller zabývá kritikou “kultu mládí”. Nejde v ní podle něj o kritiku mladých generací nýbrž o fenomén, který se na mladé lidi sice odvolává, nehájí však jejich zájmy, nýbrž využívá prvek mládí pro systémové síle bez ohledu na potřeby či zájmy mladých lidí. Mluví o syndromu Petra Pana. Pro ty, kteří jím trpí není dospělost hlavní aspirací. Snaha zůstat věčně mladý zde nemá ani zdaleka jen estetickou či existenciální dimenzi. Být stále mlád znamená mít především stále otevřené možnosti a vyhlídky. Mládí garantuje téměř neomezené možnosti volby, kdežto přijmout dospělost znamená, že se tyto možnosti jedna po druhé pomalu zavírají. Petr Pan je zde typickou charakteristikou postmoderního člověka. Ovšem ne pouze s tím. Povaha Petra Pana se také krásně překrývá s modelem konzumního chování.
Kniha Společnost věčného mládí je důkladným a komplexním studiem jedné z nejvýznamnějších společenských změn moderní doby. Kellerův přístup je komplexní a zahrnuje širokou škálu perspektiv. Ovšem již v první kapitole zmiňuje, že bude vycházet téměř výhradně z francouzské literatury. To odůvodňuje tvrzením, že francouzská společnost zachytila všechny tyto trendy týkající se fenoménu věčného mládí, jako jedna z prvních. Tyto fenomény datuje do 60. let 20. století, kdy byla společnost (obzvláště ta evropská) na dva zcela odlišné tábory. Postmoderní společnost západu pronikla na východ Evropy až po pádu železné opony. Kniha se proto může zdát spíše komentovanými poznámkami k četbě francouzských autorů a některé její závěry nemusí být plně aplikovatelné na jiné společnosti. Chybí zde jako téma Česko či alespoň drobné srovnání západu a východu. Přesto však tyto “komentované poznámky” Jan Keller dává do zajímavých souvislostí a navíc nás seznamuje s velmi podnětný francouzskými publikacemi, které nejsou pro většinu české odborné veřejnosti z jazykových důvodů příliš dostupné.
Celkově lze knihu Společnost věčného mládí hodnotit jako velmi zdařilou a přínosnou práci. Jde o shrnutí, které přispívá k našemu porozumění jedné z nejvýznamnějších společenských změn moderní doby. Jan Keller odvedl skvělou práci, co se týče představení nové společenského fenoménu a nemalé části společnosti. Byť především spíše shrnuje převzaté myšlenky francouzských sociologů a filozofů, zpřístupňuje je tak širší veřejnosti a svou čitelností a jednoduchou formou se nezužuje pouze pro odborné čtenáře a může se tak jednat o publikaci čtenářsky přínosnou pro širší publikum. Kniha Společnost věčného mládí je pozoruhodná svou komplexností a originalitou. Kellerovi se podařilo podat komplexní analýzu jednoho z nejdůležitějších kulturních fenoménů současnosti. Závěry, které Keller v knize předkládá, jsou dle mého velmi přínosné, ovšem za zdáním inovátorství se tolik nových pohledů nenachází. A argumenty na kolik stihl východ již “dohnat” západ ve všech zmíněných fenoménů zůstávají nezodpovězené.
