V 80. a 90. letech tak následovala řada smluv, které formalizovaly rozšíření agendy EU a upravily legislativní proces tak, aby vyhovoval větší a složitější unii. Zejména Maastrichtská smlouva z roku 1992 formálně zavedla název „Evropská unie“.
Smlouvu lze pohlížet několika způsoby. Jedno z vysvětlení se zaměřuje na klíčovou dohodu o měnové unii a vidí ji jako především konkurenční odpověď Evropského společenství (ES) a jeho členských států na globální ekonomický vývoj a trendy.1 Tento pohled z oblasti politické ekonomie se shoduje s obecným americkým vnímáním smlouvy, které zdůrazňuje roli sjednocené Evropy jako silného ekonomického konkurenta Spojených států ve vznikajícím tripolárním světě.
Druhé vysvětlení vychází z neofunkcionalistických teorií evropské integrace, kde se dohoda o měnové unii jeví jako nevyhnutelný důsledek či efekt přelévání dynamiky hospodářské integrace nastartované projektem jednotného trhu Společenství v 80. letech.
Maastrichtská smlouva, ačkoli má skutečně důležité kořeny v hospodářském a institucionálním vývoji před rokem 1989, musí být chápána především jako politická odpověď zemí ES na německé sjednocení a konec studené války. Konkrétně představuje politickou dohodu mezi dvěma nejdůležitějšími členy ES, Německem a Francií, z nichž každý považoval dohodu za prostředek k zajištění životně důležitých národních zájmů. Vůdci Francie a Německa navrhli společný plán měnové spolupráce, který v roce 1978 vedl k vytvoření Evropského měnového systému (EMS).2 EMS dosáhl určitého úspěchu v oblasti měnové stability, když v 80. letech snížil inflaci a kolísání směnných kurzů. EMS měl však i své nevýhody. Hospodářský růst v Evropě v 80. letech klesl, přičemž někteří obviňovali deflační sklon systému. Tento sklon vyplýval z dominance silné německé ekonomiky a její centrální banky, Bundesbanku. Bundesbank kladla důraz na kontrolu inflace a stabilitu německé marky, aniž by byla povinna brát ohled na potřeby ostatních členů. Slabší země musely upravit svou politiku, aby v systému zůstaly, což vedlo k nelibosti vůči německé dominanci, zejména ve Francii.3
Tato nelibost spolu s touhou odstranit překážky obchodu v rámci plánovaného jednotného evropského trhu poháněly v pozdních 80. letech obnovené úsilí o měnovou unii. Evropská komise vedená předsedou Jacquesem Delordem silně prosazovala jednotnou měnu jako krok k politické unii. V roce 1988 navrhla Francie Evropskou centrální banku a navzdory německým výhradám byla zřízena komise pro studium měnové unie.
Delorsův plán, zveřejněný v roce 1989, nastínil třífázový proces. První fáze, která začala v roce 1990, zahrnovala užší koordinaci měnové politiky a odstranění omezení pohybu kapitálu. Druhá fáze by znamenala zpřísnění fluktuačních pásem směnných kurzů a vytvoření systému evropských centrálních bank. Poslední fáze by zavedla jednotnou měnu a větší kontrolu nad hospodářskou a finanční politikou členských států. Plán byl vůdci schválen, s výhradami britské premiérky. Speciální konference k projednání zbývajících kroků k měnové unii byla plánována na druhou polovinu roku 1990.
Do poloviny roku 1989 již probíhaly diskuze o jednotné evropské měně. Zhoršující se politická stabilita ve východní Evropě, vrcholící dramatickým pádem Berlínské zdi 9. listopadu, však zásadně změnila kontext kolem měnové unie.
Klíčovou otázkou bylo sjednocení Německa. S koncem bipolárního světa a zhmotněním německého sjednocení se znovu vynořila stará otázka role Německa v politicky rozdrobené Evropě. Během studené války se tato problematika řešila rozdělením Německa na dva samostatné státy v rámci protichůdných vojenských bloků. S pádem komunismu a vyhlídkou na sjednocení se však vrátila obava z německé moci.
Mnoho evropských lídrů se obávalo, že sjednocené Německo by se mohlo stát nacionalistickým a nezávislým a opustit cestu mírové integrace, která charakterizovala poválečnou identitu Západního Německa. Tato obava je vedla k prosazování posílení institucí Evropského společenství (ES) v domnění, že by Německo trvale svázalo a zabránilo budoucímu nacionalistickému kurzu.
Francie by měla z jednotného Německa přijít o značný vliv, z tohoto důvodu tlačila na hlubší integraci ES s cílem udržet si určitou kontrolu nad svým silným sousedem. Obávala se také, že by se prostý obchodní blok mohl snáze dostat pod německou dominanci, což by dále oslabilo postavení Francie.4
Proti tomuto pohledu se stavěla britská vláda pod vedením premiérky Thatcherové. Prioritou pro ni bylo rozšíření ES o nové členy, nejen o vyspělé ekonomiky jako Švédsko a Rakousko, ale také o bývalé komunistické země východní Evropy. Tuto strategii motivovalo několik faktorů. Integrace těchto nových demokracií do ES byla považována za způsob jejich stabilizace. Británie navíc tradičně odmítala odevzdávat svrchovanost nadnárodním institucím. Sama Thatcherová říká ve své řeči Family of nations: “V Británii jsme úspěšně neodstranili hranice státu, abychom je pak znovu viděli na evropské úrovni, s evropským superstátem vykonávajícím novou dominanci z Bruselu.”5 Rychlá expanze by podle jejího názoru vedla k volnější konfederaci na úkor sjednocenější Evropy.
Samotné Německo upřednostňovalo prohlubování ES, ale zdůrazňovalo, že by to nemělo bránit expanzi. Pokračující integraci považovalo za klíčovou pro svou budoucí hospodářskou prosperitu a politickou bezpečnost. Navíc si německá vláda byla vědoma podezření svých sousedů a snažila se je rozptýlit. Kancléř Kohl zejména zdůrazňoval, že sjednocení Německa a evropská integrace jsou vzájemně se doplňující procesy. Rovněž upřednostňoval udržení pozitivních vztahů s Francií jako základního kamene německé evropské politiky.6 Z toho důvodu Kohl viděl souhlas Německa s další integrací ES, zejména s měnovou unií, jako cenu, kterou je třeba zaplatit za získání souhlasu Evropy se sjednocením Německa.
Maastrichtská smlouva, podepsaná v roce 1992, vytvořila Evropskou unii (EU) s ambiciózními cíli hospodářské a politické integrace. Klíčovým aspektem smlouvy bylo vytvoření eurozóny, jednotné měnové oblasti pod dohledem Evropské centrální banky (ECB). Cesta k ratifikaci však nebyla jednoduchá. Ekonomická nestabilita a obavy o národní suverenitu vedly během procesu schvalování k výzvám.
Maastrichtskou smlouvu lze tedy chápat jako praktikování politiky poháněné národní bezpečností a strategickou výhodou spíše než technickými ekonomickými řešeními. To není nic nového, protože můžeme vidět, že evropská integrace vždy zahrnovala směs obojího.
Zdroje a literatura
- Baun, Michael J. „The Maastricht Treaty as High Politics: Germany, France, and European Integration“. Political Science Quarterly 110, č. 4 (1. prosinec 1995): 605–24. https://doi.org/10.2307/2151886. ↩︎
- Mourlon-Druol, Emmanuel. „Rethinking Franco-German relations: a historical perspective“. Policy Contribution, č. 29 (2017). http://aei.pitt.edu/92350/1/PC%2D29%2D2017.pdf. ↩︎
- Wincott, Daniel. „Federalism and the European Union: The Scope and Limits of the Treaty of Maastricht“. International Political Science Review / Revue internationale de science politique 17, č. 4 (1996): 403–15. https://www.jstor.org/stable/1601277. ↩︎
- Baun, Michael J. „The Maastricht Treaty as High Politics: Germany, France, and European Integration“. Political Science Quarterly 110, č. 4 (1. prosinec 1995): 605–24. https://doi.org/10.2307/2151886. ↩︎
- Thatcher, M., „Family of Nations“ in NELSEN, B. F. a STUBB, A. C-G., eds., The European Union. Readings on the Theory and Practice of European Integration, 2nd edition. Houndmills: Macmillan Press Ltd., 1998.
↩︎ - Baun, Michael J. „The Maastricht Treaty as High Politics: Germany, France, and European Integration“. Political Science Quarterly 110, č. 4 (1. prosinec 1995): 605–24. https://doi.org/10.2307/2151886. ↩︎
