Cesta k Evropské unii: Úspěchy a neúspěchy Evropských společenství

Pařížská smlouva o uhlí a oceli (1951): Založení prvního evropského společenství

Tento dokument, často označovaný jako Schumanov plán, navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Spojením zdrojů uhlí a oceli pod společnou správu by se zabránilo tomu, aby tyto klíčové suroviny byly znovu použity k válečným účelům.

Po dlouhých jednáních byla v roce 1951 podepsána Pařížská smlouva, která formálně zřídila ESUO. Tento krok znamenal počátek dlouhé cesty k dnešní Evropské unii.

Úspěch Schumanova plánu závisel na čtyřech klíčových faktorech: účelu, načasování, struktuře a členství.

Plán chytře kombinoval okamžité ekonomické výhody s dlouhodobým politickým potenciálem. Řešil výzvy, kterým čelilo francouzské ocelářství kvůli odstranění poválečných kontrol nad jeho německým konkurentem. Na celý sektor by dohlížel neutrální evropský orgán. Navíc s ohledem na ústřední roli uhlí a oceli ve válčení a historické napětí mezi Francií a Německem by vytvoření společných institucí pro propojení jejich produkce mohlo zabránit budoucím konfliktům a zahájit francouzsko-německé usmíření.¹

I načasování bylo klíčové. Krize francouzského ocelářského průmyslu si vyžádala okamžitou akci. Spolková republika Německo, potenciální klíčový partner, byla nově založena a relativně slabá, a proto i nakloněná k jakémukoli gestu přátelství ze strany Francie.

Plán navrhoval vyváženou institucionální strukturu. Ta by byla dostatečně silná na to, aby efektivně kontrolovala uhelný a ocelářský průmysl, ale ne tak moc, aby znepokojila členské státy.²

Členství bylo strategicky zvoleno. Zahrnovalo klíčové hráče jako Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko po boku Francie a Německa. Tato skupina byla dostatečně velká na to, aby byla významná, ale ne neohrabaná. Británie se svými výhradami k rozsáhlé evropské spolupráci se rozhodla vynechat.

Evropské obranné společenství (EOS) a špatné načasování

Evropské obranné společenství (EOS) bylo bezesporu jedním z nejambicióznějších projektů, které v 50. letech minulého století nastartovali zastánci evropské jednoty. Nicméně obrana vlasti byla považována za základní aspekt svrchovanosti, kterého se jen málo zemí bylo ochotno vzdát.³

Důsledky druhé světové války hluboce poznamenaly Evropu. Živé a bolestivé vzpomínky na německou agresi vyvolávaly odpor vůči myšlence znovuvyzbrojeného Německa. Vzestup studené války koncem 40. let však přinesl novou a naléhavou hrozbu – expanzi komunismu.

Korejská válka v roce 1950 posloužila jako zřejmé připomenutí komunistické hrozby. Jean Monnet, architekt Schumanova plánu, navrhl nadnárodní evropskou obrannou strukturu inspirovanou konceptem spojení uhlí a oceli. René Pleven, francouzský premiér, předložil v říjnu 1950 návrh, který předpokládal vznik evropské armády s eventuální německou účastí, vše pod jednotným evropským orgánem s vojenskou i politickou pravomocí. Ačkoli jej zpočátku přijala většina západních zemí, plán na Evropské obranné společenství (EOS) byl nakonec francouzským Národním shromážděním v roce 1954 odmítnut.

Debata o znovuvyzbrojení Německa v poválečné Evropě tak odrážela složitou souhru bezpečnostních obav, historického traumatu a politického manévrování. Ačkoli EOS nakonec ztroskotala, diskuse připravila půdu pro budoucí snahy o evropskou integraci.

Římské smlouvy (1957): Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Euratomu

Neúspěch Evropského obranného společenství (EOS) v roce 1954 dočasně zastínil další evropskou integraci. Přes tento nezdar však ale úspěch Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) naznačoval, že hospodářská spolupráce je cesta tím správným směrem.⁴

V červnu 1955 se v Messině v Itálii sešli ministři zahraničních věcí šesti členských států ESUO, aby prozkoumali možnosti další integrace. Zřídili výbor vedený belgickým ministrem zahraničí Paulem-Henri Spaakem, který měl posoudit možnosti hospodářské integrace. Výbor se zaměřil na vytváření společných institucí, společného trhu, harmonizované sociální politiky a organizace pro mírové využívání jaderné energie.

Po dlouhých diskuzích byla v dubnu 1956 schválena Spaakova zpráva, která nastínila vytvoření společného trhu a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom).⁵

Francie zpočátku tlačila na prioritu jednání o Euratomu v naději, že úspěch by mohl otevřít cestu společnému trhu. Německo však trvalo na kombinovaném balíčku. Nakonec Francie ustoupila a v červnu 1956 oficiálně začala jednání o obou společenstvích.

Pokrok byl pomalý, brzdily ho problémy jako zahrnutí zámořských území do společného trhu a kontrola Euratomu nad jadernými materiály. Byly to opět politické události, jako Suezská krize a dvoustranné rozhovory mezi Francií a Německem, které pomohly překlenout propast a vedly v listopadu 1956 ke kompromisu, který znovu oživil jednání.

Výsledná Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) si kladla za cíl postupně vytvořit společný trh s celní unií, zahrnující zemědělství a dopravu. Byly také zřízeny Evropská investiční banka a sociální fond na podporu zaměstnanosti a životní úrovně.

Smlouva se rovněž zabývala přidružením zámořských území ke společnému trhu prostřednictvím investičního fondu. Ve srovnání s EHS byl pokrok v Euratomu pomalejší kvůli několika nevyřešeným otázkám, což zmenšilo jeho původní význam. Euratom však nadále usiloval o podporu výzkumu a spolupráce v oblasti mírového využívání jaderné energie v členských státech.

Dne 25. března 1957 byly podepsány Římské smlouvy, které formálně zřídily jak EHS, tak Euratom. Ratifikace proběhla hladce a smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958, což znamenalo další významný mezník v evropské integraci.

Evropské hospodářské společenství (EHS) zažilo během prvních deseti let pozoruhodný úspěch. Evropská ekonomika vzkvétala a nově vzniklé instituce fungovaly ještě lépe, než se očekávalo. Obecně se jim přisuzovaly zásluhy za rostoucí prosperitu na kontinentu.⁶

Je důležité si však uvědomit, že během tohoto období zůstávalo EHS relativně omezenou organizací, a to jak co do členských zemí, tak co do rozsahu politiky. Jeho počáteční zaměření spočívalo v zavedení a provozování celní unie mezi šesti členskými státy. Kromě toho vytvořilo ambiciózní Společnou zemědělskou politiku (SZP) na podporu stále početné zemědělské populace Evropy.

Rozšiřování Evropských společenství

Evropská hospodářská integrace nebyla vždy předurčena k růstu. Prvních čtyřicet let po Římských smlouvách omezovala studená válka možnost rozšiřování do východní Evropy. Navíc různé představy o integraci, zejména ohledně míry politického zapojení, vedly některé země k váhání s připojením k Evropskému hospodářskému společenství (EHS).

Některé státy, zejména Francie pod vedením Charlese de Gaulla (1958-1969), viděly v EHS nástroj pro národní prospěch, nikoliv cestu ke vzdání se suverenity. De Gaulle sice nesouhlasil s federalistickými prvky Římských smluv, ale využíval EHS k prosazování francouzské moci. To zahrnovalo prosazování EURATOMu na podporu francouzského jaderného programu.

De Gaullovy snahy o vedení kontinentálního bloku a jeho trvání na silné Společné zemědělské politice (SZP) s vysokými dotacemi pro francouzské zemědělce napjaly vztahy s ostatními členy.⁷ Jeho neústupnost vyvrcholila v „Krizi prázdných židlí“ v letech 1965-1966, kdy Francie bojkotovala schůzky EHS. Řešením se stal Lucemburský kompromis z roku 1966, který Francii v podstatě udělil právo veta v klíčových otázkách, jako je zemědělství. Přesto se EHS podařilo předčasně v roce 1968 vytvořit celní unii, což posílilo její vyjednávací pozici v obchodu se Spojenými státy.

De Gaullova dominance ve francouzské politice také bránila další integraci a rozšíření EHS. Upřednostňoval nezávislou zahraniční politiku založenou na francouzské síle po boku západoevropského hospodářského růstu. V členství Británie viděl hrozbu pro francouzský vliv a potenciálního trojského koně pro americké zájmy. Proto v letech 1963 a 1967 vetoval britské žádosti o vstup.

Británie, která byla zpočátku vzhledem k rozsáhlému impériu vůči evropské integraci vlažná, svůj postoj v pozdních padesátých letech s postupující dekolonizací přehodnotila. V roce 1960 vytvořila Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), což byla obchodní zóna postrádající politické aspekty EHS. Nicméně Británie, největší člen EFTA, požádala v roce 1961 o vstup do EHS, jelikož ji považovala za lepší možnost.⁸ De Gaullova opozice však oddálila vstup Británie až do roku 1973.

Od 70. let 20. století prošlo EHS dramatickou transformací. Nejpatrnější změna se týkala členství. V roce 1973 se krom Spojeného království přidalo i Irsko a Dánsko. Řecko vstoupilo v roce 1981, následovalo Španělsko a Portugalsko v roce 1986. Původní „Šestka“ z 60. let se stala „Dvanáctkou“.

Toto rozšíření programu odráželo měnící se globální okolnosti, jako byl například kolaps Bretton Woods systému, který si vyžádal spolupráci v měnové oblasti. Brettonwoodský systém, zavedený po druhé světové válce, se snažil o podporu mezinárodního obchodu volným obchodem a pevnými směnnými kurzy. Systém se zhroutil v roce 1971, když Spojené státy pozastavily směnitelnost dolaru za zlato. V reakci na to se země EHS pokusily o koordinaci měnové politiky. Wernerova zpráva z roku 1970 stanovila ambiciózní plán na dosažení hospodářské a měnové unie do deseti let. Plán nebyl nikdy plně proveden, ale jeho principy (postupné zavádění, centralizace rozhodování) vytvořily rámec pro další integraci. ⁹ Koncem 70. let však Francii trápila vysoká inflace, a proto hledala spolupráci s Německem na stabilizaci měn. Doufala tak ve vytvoření silnějšího evropského hospodářského bloku, který by mohl čelit dominanci USA. Německo se však obávalo, že by se francouzská inflace přenesla i na jejich ekonomiku. Bundesbanka, která upřednostňovala stabilitu, a kancléř Helmut Schmidt váhali v dalším postupu. Byli neochotní riskovat vlastní hospodářskou sílu kvůli méně disciplinovaným evropským partnerům.¹⁰ Dříve se francouzská a německá ekonomická filozofie rozcházely. Nyní je tváří v tvář ekonomickým výzvám politický tlak sblížil. V roce 1978 konečně Schmidt souhlasil s měnovou dohodou s francouzským prezidentem Valérym Giscard d’Estaing. Francie by na oplátku pracovala na snížení inflace. Cílem bylo vytvořit stabilní evropskou měnovou zónu, ukončit devalvace a podpořit obchod, růst a hospodářskou konvergenci. Tyto veřejně oznámené cíle byly klíčové pro získání podpory od německých finančních kruhů a budování důvěry v plánovaný Evropský měnový systém (EMS). 

V následujících desetiletích pokračovalo EHS v rozšiřování a prohlubování. 80. léta znamenala bod zlomu. S novým vedením ve Francii a Německu ožilo francouzsko-německé partnerství. Lídři si kladli za cíl vytvořit uvnitř EHS skutečný jednotný trh, umožňující volný pohyb zboží, lidí a kapitálu. Jednotný evropský akt z roku 1986 nastínil tento ambiciózní cíl. 

V 80. letech došlo k jižnímu rozšíření o Řecko, Portugalsko a Španělsko, které všechny procházely přechodem od autoritářské vlády k demokracii. Tím byl stanoven precedens pro budoucí rozšíření, kdy se členství spojilo s upevněním demokracie.

Příchod nových členských států s různými politickými prioritami, hrál velkou roli v dalším rozvoji Evropského společenství. Například redistribuce se stala ústřednějším tématem poté, co se k Unii připojily chudší regiony. Navíc pokrok v jedné oblasti často vyvolal potřebu akce v jiné. Vytvoření jednotného trhu bez zdlouhavých hraničních kontrol. Rostoucí komplexnost Unie, a to jak co do počtu členů, tak co do činností, si vyžádala změny v její institucionální struktuře. První významná změna přišla v 70. letech 20. století se zřízením Evropské rady (sdružující představitele členských států). V roce 1979 se konaly první přímé volby do Evropského parlamentu (EP), což znamenalo posun směrem k přímé demokracii. EP postupně získával větší pravomoci a stal se něčím víc než jen diskuzním fórem.

Znovusjednocení Německa a pád komunismu ve východní Evropě si vynutily další přehodnocení evropské integrace. Tyto významné události by ovlivnily budoucí směr evropského projektu.

Zdroje a literatura

1. Parsons, Craig. „Showing Ideas as Causes: The Origins of the European Union“. International Organization 56, č. 1 (2002): 47–84. https://www.jstor.org/stable/3078670. ↩︎
2. Hitchcock, William I. „France, the Western Alliance, and the Origins of the Schuman Plan, 1948–1950″. Diplomatic History 21, č. 4 (1997): 603–30. https://www.jstor.org/stable/24913338. ↩︎
3. Parsons, Craig. „Showing Ideas as Causes: The Origins of the European Union“. International Organization 56, č. 1 (2002): 47–84. https://www.jstor.org/stable/3078670. ↩︎
4. Best, Antony, Jussi Hanhimaki, Joseph A. Maiolo, Kirsten E. Schulze, a Kirsten E. Schulze. International History of the Twentieth Century and Beyond. 0 vyd. Routledge, 2008. https://doi.org/10.4324/9780203889862. ↩︎
5. Laurent, Pierre-Henri. „Paul-Henri Spaak and the Diplomatic Origins of the Common Market, 1955-1956″. Political Science Quarterly 85, č. 3 (1. září 1970): 373–96. https://doi.org/10.2307/2147876. ↩︎
6. Laurent, Pierre-Henri. „The Diplomacy of the Rome Treaty, 1956-57″. Journal of Contemporary History 7, č. 3/4 (1972): 209–20. https://www.jstor.org/stable/259912. ↩︎
7. Adityo, Alvin, Ari Anggari Harapan, a Djoko Marihandono. „Re-examining de Gaulle’s rejection of British membership in the European Economic Community“. EASTERN JOURNAL OF EUROPEAN STUDIES 10, č. 2 (prosinec 2019): 5–18. http://ejes.uaic.ro/articles/EJES2019_1002_ADI.pdf. ↩︎
8. Cini, Michelle. „From the Marshall Plan to EEC: Direct and Indirect Influences“. In The Marshall Plan: Fifty Years After, editoval Martin Schain, 13–37. New York: Palgrave Macmillan US, 2001. https://doi.org/10.1007/978-1-349-62748-6_2. ↩︎
9. Delivorias, Angelos. „A History of European Monetary Integration“. European Parliamentary Research Service, 2015. https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2015/551325/EPRS_BRI%282015%29551325_EN.pdf.
   ↩︎
10. Mourlon-Druol, Emmanuel. „Rethinking Franco-German relations: a historical perspective“. Policy Contribution, č. 29 (2017). http://aei.pitt.edu/92350/1/PC%2D29%2D2017.pdf. ↩︎