Cesta k Evropské unii: Počátky Evropské integrace

Marshallův plán a OEEC

Spojitost mezi přijetím Marshallova plánu a vznikem Evropského hospodářského společenství (EHS) se často podceňuje. Institucionalizace Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) donutila západoevropské země ke spolupráci způsobem, který by si jinak nezvolily. Tato spolupráce tak mohla položit základ pro proces evropské integrace.¹

Evropa i Sovětský svaz byly po druhé světové válce velmi hospodářsky vyčerpaní. Kdežto Spojené státy, které se již dávno vzpamatovaly z hospodářské krize, se staly nejsilnějším státem světa. Bylo v jejich zájmu podpořit evropský obchod a zvýšit tak svůj vlastní export (a také zabránit hrozbě pováleční nadprodukce), ale jejich touha pomoci Evropě byla motivována i politicky, jelikož situace v Evropě nahrávala komunistickým stranám. Rozhodly se proto poskytnout evropě masivní hospodářskou půjčku. ²

V projevu na Harvardově univerzitě v Cambridge 5. června 1947 generál George C. Marshall navrhl poskytnutí hospodářské a finanční pomoci všem evropským zemím, podmíněné užší evropskou spoluprací. To byl Marshallův plán neboli Evropský program obnovy (ERP). 

O tři týdny později Francie a Velká Británie svolaly v Paříži konferenci, na kterou pozvaly také Sovětský svaz, aby vypracovaly společný program v reakci na Marshallovu nabídku. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov však kategoricky odmítl jakoukoliv mezinárodní kontrolu a postavil se i proti hospodářské pomoci Německu. SSSR pak přesvědčil i své satelitní země a sousední Finsko, aby tuto pomoc také odmítly. Země, které měly o pomoc zájem, jako Polsko a Československo, musely ustoupit. Nakonec se však k Marshallovu plánu připojilo 16 zemí, které v dubnu 1948 podepsaly v Paříži dohodu o založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). V roce 1949 se připojilo Západní Německo a území Terstu. Kolonie a zámořská území zemí OEEC byly zastoupeny mateřským státem a na její práci se podílely i Spojené státy a Kanada, ačkoli k organizaci nepatřily. OEEC tak byla de facto celosvětovou organizací. V roce 1960, kdy se připojily Spojené státy a Kanada, se transformovala na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která se později ještě rozšířila. OEEC tak připravila půdu pro sjednocenou Evropu. Zůstala však organizací pro mezivládní spolupráci, která neměla pravomoc vytvořit celní unii.³

Ačkoliv západní Evropa uvítala Marshallův plán s nadšením, vůči integrační strategii, kterou obsahoval, panovala spíše skepse. Nešlo ale o plošný postoj. Některé skupiny a jednotlivci viděli v amerických cílech nástroj k prosazení vlastní vize budoucí, sjednocené Evropy. Ovšem pro většinu západoevropských států byly na prvním místě finance. Zbytek plánu brali jako bonus. To v praxi znamenalo, že americkou snahu o integraci podporovali jen proto, aby se dostali k finanční podpoře. Zvláště důležité bylo tolerovat tuto linku kvůli zajištění podpory Kongresu pro přidělené prostředky. Pro většinu západoevropských vlád to nebyl problém, protože samy inklinovaly ke spolupráci, dokud pojem „integrace“ zůstal vágní a Spojené státy se nevměšovaly do její konkrétní podoby. Přestože poválečná Evropa zažívala silné proudy antinacionalismu a vliv prointegračních hnutí, vládnoucí elity stále vnímaly svět optikou mocenských rovnováh. Změnila se sice geopolitická realita, ale mentalita elit nikoliv. Poválečná politika a spolupráce byly stále vnímány z pohledu národních států.  Spojené státy viděly Marshallův plán jako jednotný balík pro Evropu, zatímco jednotlivé evropské státy se jej snažily přizpůsobit svým vlastním národním potřebám. Spojené státy si tohoto přístupu byly vědomy již v roce 1947 a dokonce zvažovaly stažení podpory, což Evropu donutilo najít vlastní řešení. Marshallův plán v některých případech spíše odhalil rozdílné postoje jednotlivých vlád, zejména v otázce reintegrace Německa, ale i ohledně hospodářské integrace. Různorodé problémy jednotlivých zemí navíc komplikovaly snahy o společnou obnovu Evropy. Přestože se všichni shodli na propojenosti národní a celoevropské obnovy, nebylo jasné, jak tyto dva cíle v praxi propojit. 

Vize Jeana Monneta, Schumanův plán a Bod nula Evropské integrace

Toto dilema se muselo řešit postupnými politickými kompromisy a sbližováním, přičemž národní zájmy zůstávaly i nadále v centru pozornosti. Toho se držela i francouzská vláda se Schumanovým plánem. Jak již bylo řečeno výše, ústředním bodem sporu se stalo postavení západního Německa. Spojené státy prosazovaly jeho hospodářské oživení a potenciální znovuvyzbrojení, zatímco Francie se potýkala s dilematem, zda vyhovět americkému tlaku, nebo riskovat napjaté vztahy s Bonnem.

V roce 1950 se francouzský ministr zahraničí Robert Schuman ocitl na kritickém rozcestí. Před důležitým jednáním s USA a Británií potřeboval plán, jak znovu začlenit Západní Německo do západního spojenectví. K politickým komplikacím se přidaly i ekonomické obavy. Produkce oceli v celé Evropě hrozila nadprodukce, což vedlo k poklesu cen. Rekonstrukční úsilí vyžadovalo řešení, aby základní průmysl nepadl za oběť spekulacím a nedostatku.⁴

Schuman se proto obrátil na Jeana Monneta. Ten věřil, že tradiční diplomacie nestačí. Vnímal studenou válku jako důsledek rozdělené Evropy a viděl v jednotné Evropě cestu k míru a stabilitě. Uznával také však, že komplexní a všezahrnující řešení je nerealistické. Národní hrdost a nedávná válka si žádaly spíše postupný přístup.

Bod zlomu tak nastal 9. května 1950, když Robert Schuman plán představil. Zdůraznil potřebu akce namísto prázdných slov a navrhl odvážnou iniciativu. Francie, prohlásil, podniká rozhodující krok směrem k evropské výstavbě tím, že nabízí Německu rovné partnerství v novém subjektu.⁵

Tento subjekt by zpočátku společně řídil výrobu uhlí a oceli, ale vize šla dál. Cílem bylo položit základ pro širší evropskou federaci. Schumanův plán nabídl praktický přístup k transformaci dlouho diskutovaného ideálu ve fungující realitu.

1. Cini, Michelle. „From the Marshall Plan to EEC: Direct and Indirect Influences“. In The Marshall Plan: Fifty Years After, editoval Martin Schain, 13–37. New York: Palgrave Macmillan US, 2001. https://doi.org/10.1007/978-1-349-62748-6_2.
   ↩︎
2. Tamtéž. ↩︎
3. McCormick, John. European Union Politics. 3. vyd. Bloomsbury Publishing, 2020. ↩︎
4. Fontaine, Pascal. A new idea for Europe: The Schuman Declaration 1950 – 2000. European Comission Second Edition, 2000. ISBN: 92-828-8463-5 ↩︎
5. Schuman, Robert. „Schuman Declaration“. european-union.europa.eu/. European Union, květen 1950. https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/history-eu/1945-59/schuman-declaration-may-1950_en. ↩︎