Jak poznamenává Ian Kershaw ve své knize Do pekel a zpět, dvacáté století bylo stoletím válek a Evropa se skutečně vydala na cestu “Do pekel a zpět”. Ovšem dvacáté století, především jeho druhá polovina a konec je naopak počátkem změny a mezinárodní spolupráce tak, jak bylo v minulosti pouze teoretickými spekulacemi. Je to období, kdy se rodí OSN i Evropské společenství, o kterém již snil například Jiří z Poděbrad se svou mírovou organizací evropských křesťanských panovníků, Richard Coudenhove-Kalergi s myšlenkou Pan-Európy, kterou podporoval například i T. G. Masaryk, nebo Edouard Herriot a jeho vize Spojených států Evropských. Jak píše Charles DeGaulle ve svém díle A Concert of European States, z války se národy rodí a umírají. Ve dvacátém století, a především po druhé světové válce, se zrodila potřeba větší spolupráce evropských národů. Z tohoto důvodu, chci přezkoumat dynamiku přerodu rivality v Evropě až po vznik partnerství na kontinentě i mezi státy, kteří spolu po staletí vedly rozepře. Tato partnerství se vyvíjela různými způsoby a postupně rozšiřovala až došlo ke vzniku Evropské unie tak, jak ji známe dnes.
V následujících článcích se budu věnovat k této přeměně ze samostatných států přes Evropské společenství až v Evropskou unii. I když jejím oficiálním počátkem je Evropské sdružení pro uhlí a ocel (ESUO) založené v roce 1952, EU od té doby dramaticky narostla. Původně to byla malá skupina šesti národů, která spravovala pouze dva klíčové sektory ekonomiky. Dnes je to Unie 27 členských států, která se zabývá širokou škálou oblastí politiky. Ačkoli základní struktura se čtyřmi hlavními institucemi stále připomíná řídící orgány ESUO, EU se výrazně rozšířila a stala se složitější pro zvládnutí svého rostoucího pracovního vytížení.
Dějiny evropské integrace odrážejí napětí mezi rolí nadnárodních institucí a mocí národních vlád. Tento konflikt se také odráží ve dvou nejvlivnějších politických teoriích o evropské integraci: funkcionalismu a mezivládní spolupráci. Tyto teorie se liší v tom, jak odpovídají na otázku: kdo má na starost evropskou integraci. Zatímco teorie mezivládní spolupráce vidí národní vlády jako dominantní sílu a nadnárodní instituce jako pouhé nástroje, které tyto vlády využívají k dosažení svých vlastních cílů. Teorie funkcionalismu nabízí alternativní pohled. Tvrdí, že primárním hnacím motorem nejsou národní vlády a voliči. Spíše je integrace poháněna elitami a zájmovými skupinami, které přesahují národní hranice. Teorie zdůrazňuje roli nadnárodních vůdců, jako například Jean Monnet, který aktivně prosazoval integraci. Na rozdíl od mezivládní spolupráce, která vidí příčinu v národních hospodářských zájmech, funkcionalismus vnímá hospodářskou integraci jako odrazový můstek k politické jednotě.1
Vývoj Evropských společenství byl různý a vždy šlo o nějakou formu hospodářské spolupráce mezi evropskými státy. Hlavní faktorem bylo zajištění lepších hospodářských podmínek pro konkrétní státy za vzájemné spolupráce, umožnění volného obchodu apod. V novém uspořádání světa po druhé světové válce, který byl pod taktovkou dvou velmocí – Spojených států a Sovětského svazu – byla Evropa na jejímž území se odehrály krvavé bitvy světových válek a které ji tak zanechaly v dezolátním stavu, ve velmi nevýhodném postavení. Jediná možná cesta, proto byla přes společnou spolupráci.
V prvním článku této rubriky se budu věnovat stručnému nastínění historického vývoje a idejí, vedoucích k evropské integraci až po konec druhé světové války. Druhý již bude věnovaný prvním integračním procesům počínaje Marshallovým plánem až po známý Schumanův plán. Třetí část bude věnovaná institucionálnímu vývoji. Zaměřím se na různé integrační snahy, faktory, které k nim vedly a v čem byl jejich úspěch či neúspěch. Čtvrtá část nastíní přerod do Evropské unie.
Zdroje:
- Bache, Ian. George Stephen. „Theories of European Integration.“ Politics in the European Union. Oxford: Oxford University Press, 2006. ISBN 019878225X. ↩︎
