Oscar 2024: Nepochopila odborná porota smysl filmu Barbie?

Vyhrál Oscarové nominace patriarchát? Barbie, film jež se zabývá mnoha hlubšími otázky a s hravostí poukazuje na svět, který řídí muži, nezískal nominaci pro dvě ženy, které za tím stály – Greta Gerwig byla opomenuta jako režisérka a Margot Robbie v kategorii nejlepší herečka. To vyvolalo pobouření od jejich filmových kolegů, i z řad fanoušků. Naopak Ryan Gosling, který ztvárnil postavu Kena, nominaci na nejlepšího herce ve vedlejší roli získal. Je to ironie nebo co přesně za tím vším vlastně stojí?

Je mi to zatěžko přiznat (a nejspíš i filmovým kritikům i nadšencům), ale mám za to, že Barbie je film naší generace. Je to postava, hračka, symbol konzumu a povrchnosti. Film na první pohled jednoduchý se svými odlehčenými vtípky ale přesto až bolestně poukazuje na témata, která naše generace řeší. Když jsme se však už konečně dostali píseň “I’m just Ken” z hlavy, Barbie opět vzbudila rozruch. Tentokrát kvůli “opomenutým” nominacím na ceny Oscar. Jenže svět není černobílý a vždycky je jednodušší něco odsoudit nebo to naopak ignorovat. Pojďme si společně projít vše, co víme.

Nominace na Oscara

Určitě nikoho nepřekvapí, že Oppenheimer zahájil boj o 96. ročník Oscarů se 13 nominacemi. V těsném závěsu za ním se umístil snímek Poor things, feministická fantasy odehrávající se ve steampunkovém světě mutantů a mužských šovinistických prasat, který získal 11 nominací.

Historické kriminální drama Killers of the Flower Moon získalo 10 nominací. Jak Oppenheimer, tak Killers of the Flower Moon čerpající z bolestivých kapitol americké historie, byly oceněny v době politických nepokojů a rozdělení země, což jako by jejich temným tématům dodávalo na váze.

Více kategorií zde.

Přestože film Barbie získal úctyhodných osm nominací, mluví se o tom, že režisérka Greta Gerwig a hlavní herečka Margot Robbie byly ve svých kategoriích přehlédnuty.

Filmy Oppenheimer, Barbie a Killers of the Flower Moon získaly nominace na nejlepší film. K nim se přidaly filmy  Poor Things, American fiction, Anatomy of a Fall,  The Holdovers, Maestro, Past Lives a The Zone of Interest. Poprvé se stalo, že tři kandidáty na nejlepší film – Barbie, Anatomy of a Fall a Past Lives – režírovaly ženy. Nominaci za nejlepší režii si však vysloužila pouze jedna z nich, Justine Triet.

Kandidáta na Oscara za Českou republiku v kategorii Nejlepší zahraniční film každoročně vybírá Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která stojí i za udílením cen Český lev. V letošním roce akademici v hlasování rozhodli vyslat do boje o cenu americké Akademie filmového umění a věd film Bratři režiséra Tomáše Mašína. Za filmem Bratři se v hlasování umístily snímky Bod Obnovy, Němá tajemství, Piargy a Úsvit (v abecedním pořadí). Bratři se však nedostali ani do shortlistu Oscarů, letos tedy za zahraniční film Česko bojovat nebude. 

Zlatou sošku americké Akademie filmového umění a věd zatím získaly pouze dva československé a jeden český film: Obchod na korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose, o dva roky později Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a Kolja (1996) Jana Svěráka. Šestice dalších filmů se pak probojovala do nominačního výběru: Lásky jedné plavovlásky (1966) a Hoří má panenko Miloše Formana (1968), Vesničko má středisková Jiřího Menzela (1986), Obecná škola Jana Svěráka (1991), Musíme si pomáhat Jana Hřebejka (2000) a naposledy Želary Ondřeje Trojana (2003).

Zpátky k Barbie – jaký byl význam tohoto filmu?

Ačkoli zářivě růžová paleta barev a zdánlivě hloupý styl dialogů navozují nepříliš vážný tón, tato komedie se noří do těžkého existenciálního zkoumání. Barbie se inspiruje filmem Wima Wendera Křídla touhy (1987) a jeho vyprávěcí strukturou „rozhovorů s andělem“ a stává se obrazným andělem, který sestupuje z nebe, aby komentoval stav lidstva v celé jeho kráse i hanebnosti.

Část velkoleposti tohoto počinu spočívá v obtížnosti skloubení kontrastních prvků do souvislého děje. Barbie se tak s lehkostí pohybuje na hranici mezi sarkasmem a sentimentalitou.

Ruth Handler

Ruth Handler (Rhea Perlmanová), ukrytá v malé místnosti ve sklepě společnosti Mattel, nečinně sedí v pohodlí svého amerického domečku pro panenky. Handler představuje vrcholy a nedostatky značky Barbie, když upozorňuje na celé spektrum toho, kým je. Ruth prozradí, že Barbie byla pojmenována po její dceři Barbaře, čímž zdůrazňuje i dynamiku matky a dcery, která také prostupuje celým dějem. A také si dělá legraci ze svých vlastních chyb, když se krátce zmíní o svých daňových únicích, které nakonec vedly k jejímu odchodu ze společnosti v roce 1974.

To opět odráží hlavní téma tohoto filmu: přijmout všechno, co se týká sebe sama, všechny chyby a nedostatky. Tím, že Gerwig do filmu zařadila vyřazené verze panenek Barbie a Kena, ale i nové edice, jako je celulitidová Barbie, upozorňuje na trapné nedostatky, které se společnost snaží skrývat.

Tím, že se k těmto „chybám“ postavila čelem, Gerwig nově upozorňuje na to, co tato panenka znamená pro naši společnost jako barometr genderové politiky, jako odraz toho, jak reprezentujeme sami sebe, a jako samostatná postava, přestože je pro mnohé jen nápadem.

Pinocchio paradox

Trochu logiky a filosofie. Pinocchiův paradox vzniká, když Pinocchio řekne „Teď mi roste nos“, a je svým způsobem verzí paradoxu lháře.

Paradox lháře je ve filozofii a logice definován jako tvrzení „Tato věta je nepravdivá“. Jakýkoli pokus přiřadit tomuto výroku klasickou pravdivostní hodnotu vede k rozporu neboli paradoxu. Nemůžeme zkrátka říci, zda-li jde o pravdu či nepravdu. K tomu dochází proto, že pokud je výrok „Tato věta je nepravdivá“ pravdivý, pak je nepravdivý; to by znamenalo, že je technicky vzato pravdivý, ale také že je nepravdivý, a tak dále bez konce. Ačkoli Pinocchiův paradox patří do tradice lživých paradoxů, je zvláštním případem, protože nemá žádný sémantický predikát, jako má například věta „Moje věta je nepravdivá“.

Pinocchiův paradox nemá nic společného s tím, že by Pinocchio byl známý lhář. Kdyby Pinocchio řekl: „Začínám být unavený,“ mohlo by to být buď pravdivé, nebo nepravdivé, ale Pinocchiova věta „Teď mi roste nos“ nemůže být ani pravdivá, ani nepravdivá; proto tato věta vytváří Pinocchiův paradox.

Ovšem tento paradox se později začal vyvíjet i v něco dalšího. Jde například také o vyjádření zkušeností trans mužů a trans žen. Pro účely tohoto článku bude Pinocchiův komplex odkazovat na obecnou zkušenost, jak se stát svým pravým já tváří v tvář protikladným příběhům, které na vás život vrhá. V kontextu Pinocchia i Barbie se to projevuje myšlenkou popření jejich identity jako hračky, aby si plně uvědomili svou identitu jako skutečných živých lidí.

Pro ženy znamená Pinocchiův komplex vyhnout se objektivizaci patriarchátem, neexistovat již jako něco, co je třeba ovládat, ale jako osoba s vlastní agendou. Podobně pro trans muže a trans ženy to znamená popření jejich cis identity ve prospěch autentičtější reprezentace pohlaví. V kontextu etnické a národnostní příslušnosti to znamená popírat stereotypy a ovládat svůj vlastní narativ. A tak dále a tak dále,..

Pinocchiův komplex se také zabývá dvojím pojetím účelu a existence, kdy se ptáme, k čemu jsme byli stvořeni, a jak se popasovat s vyčerpávajícím úkolem zůstat naživu a šťastní (pokud možno). Vyjadřuje depresivní reakce, které vznikají při vyrovnávání se s pravdou a lží při budování vlastní identity.

Stejně Ruth Handler působí jako vůdčí postava v životě Barbie, jako její stvořitelka a pseudomatka. Poskytuje tak Barbie kontext jejího životního cíle a inspiruje ji, aby si vybrala svůj vlastní život, místo aby podléhala falešným představám.

Nakonec se Barbie plně odhodlá vstoupit do skutečného světa, nyní vybavena příběhem o svém původu a určitým náznakem identity. Je snazší čelit světu, když víte, kdo jste.

Hledání utopie

Trochu logiky a filosofie. Pinocchiův paradox vzniká, když Pinocchio řekne „Teď mi roste nos“, a je svým způsobem verzí paradoxu lháře.

Paradox lháře je ve filozofii a logice definován jako tvrzení „Tato věta je nepravdivá“. Jakýkoli pokus přiřadit tomuto výroku klasickou pravdivostní hodnotu vede k rozporu neboli paradoxu. Nemůžeme zkrátka říci, zda-li jde o pravdu či nepravdu. K tomu dochází proto, že pokud je výrok „Tato věta je nepravdivá“ pravdivý, pak je nepravdivý; to by znamenalo, že je technicky vzato pravdivý, ale také že je nepravdivý, a tak dále bez konce. Ačkoli Pinocchiův paradox patří do tradice lživých paradoxů, je zvláštním případem, protože nemá žádný sémantický predikát, jako má například věta „Moje věta je nepravdivá“.

Pinocchiův paradox nemá nic společného s tím, že by Pinocchio byl známý lhář. Kdyby Pinocchio řekl: „Začínám být unavený,“ mohlo by to být buď pravdivé, nebo nepravdivé, ale Pinocchiova věta „Teď mi roste nos“ nemůže být ani pravdivá, ani nepravdivá; proto tato věta vytváří Pinocchiův paradox.

Ovšem tento paradox se později začal vyvíjet i v něco dalšího. Jde například také o vyjádření zkušeností trans mužů a trans žen. Pro účely tohoto článku bude Pinocchiův komplex odkazovat na obecnou zkušenost, jak se stát svým pravým já tváří v tvář protikladným příběhům, které na vás život vrhá. V kontextu Pinocchia i Barbie se to projevuje myšlenkou popření jejich identity jako hračky, aby si plně uvědomili svou identitu jako skutečných živých lidí.

Pro ženy znamená Pinocchiův komplex vyhnout se objektivizaci patriarchátem, neexistovat již jako něco, co je třeba ovládat, ale jako osoba s vlastní agendou. Podobně pro trans muže a trans ženy to znamená popření jejich cis identity ve prospěch autentičtější reprezentace pohlaví. V kontextu etnické a národnostní příslušnosti to znamená popírat stereotypy a ovládat svůj vlastní narativ. A tak dále a tak dále,..

Pinocchiův komplex se také zabývá dvojím pojetím účelu a existence, kdy se ptáme, k čemu jsme byli stvořeni, a jak se popasovat s vyčerpávajícím úkolem zůstat naživu a šťastní (pokud možno). Vyjadřuje depresivní reakce, které vznikají při vyrovnávání se s pravdou a lží při budování vlastní identity.

Stejně Ruth Handler působí jako vůdčí postava v životě Barbie, jako její stvořitelka a pseudomatka. Poskytuje tak Barbie kontext jejího životního cíle a inspiruje ji, aby si vybrala svůj vlastní život, místo aby podléhala falešným představám.

Nakonec se Barbie plně odhodlá vstoupit do skutečného světa, nyní vybavena příběhem o svém původu a určitým náznakem identity. Je snazší čelit světu, když víte, kdo jste.

Došlo k nepochopnení?

Barbie má zkrátka co nabídnout a nejedná se jen o další hloupý film vyprodukovaný lačným studiem. Nominací získal dost, ale v čem tedy vězí to rozhořčení. Jsou věci tak jak se skutečně na první pohled zdají?

Agentura Associated Press označila vynechání Gerwig za „jeden z největších šoků poslední doby“. Někteří fanoušci se obořili na Kena. Jak upozornil deník USA Today, který citoval jednoho z uživatelů X, nominace Ryana Goslinga na vedlejšího herce, zatímco Gerwig a Robbie byly vynechány, „tak trochu dokazuje pointu filmu“, tedy že patriarchát je stále mezi námi. Sám Gosling, Ken, ve svém prohlášení uvedl: „Bez Grety Gerwig a Margot Robbie, dvou lidí, kteří jsou nejvíce zodpovědní za tento celosvětově proslulý film, by žádný film o Barbie neexistoval“.

Přetrvávající sexismus ve filmovém průmyslu byl sice jedním z faktorů, ale jen přispěl k zásadnímu problému. Navzdory tomu, že Oscaři kývli na cenu za nejlepší film, odmítli brát film založený na hračkách vážně, ignorovali, jak je vynalézavý, a odmítli ho jako popcornový film za miliardu dolarů, i když je zároveň vtipnou kulturní výpovědí. Oscarová porota nemohla nebo nechtěla nahlédnout pod tento povrch, aby viděla, jak nápaditý a podstatný film to je a jak pečlivě ho Gerwig zaranžovala.

Vzhledem k tomu, že na nejlepší film je nominováno 10 filmů a pouze pět míst pro režiséry, muselo se to nějak riozseknout. Je však nápadné, že Gerwig zřejmě vytlačili nominovaní, kteří natočili menší, střízlivější filmy: Justine Triet, která si zasloužila překvapivou nominaci za napínavou Anatomy of The Fall, a Jonathan Glazer, který byl za drama o holocaustu The Zone of Interest vším, jen ne jistotou.

Ještě před vyhlášením nominací se objevily náznaky, že originalita Barbie bude podceňována. První přišel, když Akademie rozhodla, že inspirovaný scénář Gerwig a Noaha Baumbacha patří do kategorie adaptací (kde získal nominaci), a ne do kategorie originálů. Ať už to bylo hluché vůči invenci scénáře, nebo jen hloupě rigidní, výkonný výbor scenáristické sekce Akademie uvedl, že film vychází z již existující postavy, tedy panenky.

Další nápověda přišla na Zlatých glóbech. Barbie sice nezískala cenu za nejlepší komedii nebo muzikál, ale odešla s lacinou, nově vymyšlenou cenou za filmový kasovní úspěch, cenou útěchy za to, že je populární a vydělává peníze.

Vztah filmu k penězům a firemní kultuře byl od počátku problematický. Příběh kritizuje společnost Mattel, která prodává všechny ty Barbie, jako tupou a patriarchální, ale samotný film je velkou studiovou produkcí s licencí této hračkářské společnosti. Když byl film uveden do kin, New York Times poukázaly na rozporuplné názory kritiků na to, zda je „slizce podvratný, nebo nevyhnutelně korporátní“. Hlasující na Oscarech se zřejmě rozhodli vnímat ho jako další studiový blockbuster.

Nejzřetelnější sociální poselství filmu pochází od postavy Glorie, hlavní lidské postavy Barbielandu, kterou ztvárnila America Ferrera. Ferrera byla vítaným, ale překvapivým způsobem nominována jako herečka ve vedlejší roli, což lze předpokládat především díky jejímu vášnivému monologu o očekáváních kladených na ženy, jako např: Buďte štíhlé, ale předstírejte, že je to proto, že chcete být zdravé. „Je to vyčerpávající,“ říká Gloria. „Musíte mít peníze, ale nemůžete si o ně říct, protože je to hrubé.“ Vydělávala Gerwig jednoduše příliš mnoho peněz? Možná. Buďte ženou režisérkou, ale neukazujte mužům, že vyděláváte víc než oni. Tohle klidně mohlo být součástí Gloriina proslovu.

Robbie byla také podceněna. Ferrery naštvaný, upřímný monolog má v sobě přímočarost, která se na Oscarech často objevuje. To, co musel udělat Robbie, bylo jemnější, hůře ocenitelné. Jak Ferrera řekla časopisu Variety: „Možná se lidé nechali zmást tím, že ta práce vypadá jednoduše“.