Nikdy jsem neměla vážný vztah. Podle mého počítání jsem nikdy s nikým nechodila déle než dva nebo tři měsíce. Nikdy jsem nikoho nenazývala svým přítelem, nikdy jsem partnera nepředstavila rodině ani přátelům a nikdy jsem neřekla „miluji tě“. Ve svých třiceti letech jsem jediným člověkem v mém společenském okruhu, který nemá dlouhodobý vztah. A poprvé v životě jsem s tím naprosto spokojená.
Ve dvaceti letech jsem si vypěstovala trochu komplex ze svého vztahového statusu. Rozhovor probíhal pokaždé podle stejného scénáře. Nejprve se lidé podivovali nad tím, že jsem svobodná, a ptali se mě na něco ve smyslu: „Jak to, že nejsi zadaná?“ Což volně přeloženo znamená: „Co je s tebou tajně špatně, že se to nedá zjistit pouhým okem?“. Pokrčila jsem rameny a řekla, že nevím, protože na tuhle otázku opravdu neexistuje uspokojivá odpověď. Ale to lidem nebránilo v tom, aby se na ni ptali a někdy přidali jedno slovo, které by ji ještě víc popíchlo: „Jak to, že jsi pořád svobodná?“
Dříve mi to vadilo. Hodně. Říkala jsem si: Co je to se mnou? Znáte tu písničku? Proč mě nikdo nemá rád. Jsem atraktivní, chytrá, zábavná. Je to jen čekání na toho pravého, říkala jsem si pro sebe i pro ty, kteří se mě pořád ptali. Samozřejmě, jakmile si tohle řeknete, každý člověk vám začne připadat jako ten pravý. Pokaždé, když jsem potkala někoho nového, vyvíjela jsem na sebe tlak, abych se zamilovala, abych tentokrát překonala hranici dvou měsíců, abych se konečně dostala na území „vážného vztahu“.
V některých případech toto naprosté odhodlání (které si klidně můžete přečíst jako „zoufalství“) chlapy odrazovalo. V jiných dokonce ani moje vůle uspět nestačila k překonání základních neslučitelností. Tuto frustraci umocňovala skutečnost, že svět často působí, jako by byl stvořen pro páry.
Ale byla jsem skutečně osamělá nebo jsem si jen připadala nesvá z toho tlaku? Opravdu jsem chtěla s někým sdílet svůj život nebo jsem prostě nechtěla být terčem lítosti? Když jste svobodní, způsob, jakým vnímáte svůj vlastní milostný život, je často zabarvený tím, jak si představujete, že ho vnímají ostatní lidé. A nepomáhá ani to, že filmy a televizní pořady nás nutí přemýšlet o svobodných lidech ve specifických pojmech, obvykle stereotypech: zamilovaný smutný chlap, starý mládenec, bláznivá holka, ubohá stará panna.
S každým dalším rokem se to zhoršovalo. Lhala jsem a tvrdila, že jsem kdysi s někým rok chodila, protože jsem věřila, že vymyšlená romantická historie bude méně varovným signálem než holá pravda. Tehdy jsem si neuvědomovala, že zdaleka nejsem sama, kdo je sám.
Tato zkušenost není mezi LGBTQ lidmi, kteří až donedávna nemohli otevřeně uplatňovat stejné romantické normy jako jejich vrstevníci, nijak neobvyklá. Často zcela vynechali milníky randění v dospívání a přišli k nim až mnohem později, když konečně našli svou komunitu. Vyrůstání v izolaci může mít za následek jakési prodloužené dospívání, kdy queer lidé někdy vstupují do dospělosti špatně vybaveni k vyjádření svých tužeb a bez praxe v navazování vztahů, které bychom mohli považovat za „vážné“.
Chronická osamělost samozřejmě přesahuje hranice sexuality nebo pohlaví. Společenské, kulturní a ekonomické změny, které se podílely na definování generace mileniálů, změnily i prostředí pro randění. Autonomii a plodnost žen sice mnozí stále považují za veřejný statek, ale v mnoha kulturách se snižuje společenský tlak na to, aby se ženy vdávaly mladé a měly děti. A díky bohu, protože pozdní kapitalismus dělá ze staré cesty k manželskému štěstí cestu kamenitou. Naše babičky a dědečkové se mohli vzít, koupit si dům a založit rodinu už ve dvaceti, ale mnoho z nás, dvacetiletých a třicetiletých, se snaží vydělat si na nájem – a to někdy může stát v cestě krásné romantice.
Seznamovací aplikace způsobily, že se lidé cítí být “na jedno použití”, a nepomáhá tomu ani to, jak je náš život nyní zaneprázdněný a kolik máme práce. Je dost těžké najít si čas na setkání s nejbližšími přáteli, natož na rande. Někdy mám pocit, že si rande nemůžu dovolit; představa, že si někam vyjdu a utratím peníze, které ve skutečnosti nemám, je trochu stresující. Musím si na to udělat rozpočet a upřímně řečeno, větší radost mi asi udělá nová sukně.
Při vší té pozornosti věnované naší kariéře možná není tak šokující, že podle výzkumu společnosti ReportLinker je stále pravděpodobnější, že nového romantického partnera potkáme na pracovišti než na seznamce. Když se podívám na své přátele, kteří jsou spojeni dlouhodobým vztahem, nejméně polovina z nich se seznámila prostřednictvím práce. Mám pocit, že pokud se neseznámíte přes práci nebo přes společné přátele, tak se to prostě neděje.
Jako člověk na volné noze, který pracuje z domova, mám jen malé šance na kancelářský románek. Trávit tolik času o samotě je však neskonale užitečné a pomáhá mi to cítit se lépe ve své kůži. Práce na vybudování živobytí z ničeho byla mým hlavním, někdy až všepohlcujícím cílem, a vytvoření něčeho, co je výhradně pro mé vlastní uspokojení, mi poskytlo takovou sebeúctu, kterou jsem nevědomky hledala u vnějších zdrojů. Teď, když je můj profesní život ve fázi, kdy si mohu dovolit dočasný požitek sednout si a bilancovat, vidím, že se změnil jak způsob, jakým přemýšlím o lásce, tak to, jak se dívám na svou historii krátkých setkání.
Dvouměsíční známost může mít svou emocionální hodnotu. Neměla by být považována za neúspěch, protože nevede k něčemu dlouhodobějšímu – stejně jako by se povídka neměla hodnotit jako román. Naučila jsem se sejmout ze sebe tlak a užít si společnost druhého člověka. I když je to jen krátký flirt, stejně se nakonec často dozvím něco nového o sobě. Jako prázdninový románek, ale doma. A mezitím jsem cestovala sama, sledovala své vlastní cíle a investovala čas a energii do smysluplných vztahů s přáteli a rodinou, které už mám to štěstí mít.
„Dobrý nápad,“ řekl mi nedávno jeden přítel, když jsem mu řekla o svém novém pohledu na svět. „Někoho potkáš, až to budeš nejméně čekat.“ Toto překroucení mých záměrů mě nepřekvapilo – už jsem to slyšela dříve -, ale musela jsem si ujasnit, že moje změna perspektivy nemá nic společného s přetvářením mé osamělosti v zájmu nalezení lásky. Ve skutečnosti teď vůbec nedělám nic pro to, abych našla lásku, a to by nemělo být považováno za něco špatného. Pracovala jsem tak tvrdě na tom, abych se stala šťastnou sama se sebou, že teď chci jen sedět a užívat si tohoto úspěchu. Sama.
Zjistila jsem, že tento prodloužený svobodný život je neuvěřitelně osvobozující. Dalo mi to možnost prozkoumat různé možnosti a zvážit méně „konvenční“ kritéria pro naplnění. Manželství, monogamie a rodičovství naplňují spoustu lidí, ale existují různé způsoby, jak být šťastný.
Nikdy jsem nebyla zamilovaná, ale to neznamená, že ve svém životě lásku nemám. Možná jsem si ve svém životě neudělala místo pro přítele, ale byla jsem tu pro každého přítele nebo člena rodiny, který mě potřeboval, a oni mi na oplátku oplatili totéž. Romantický vztah pro mě možná někdy v budoucnu bude, ale přestala jsem ho hledat na obzoru. Stačí mi to.
